středa 27. února 2013

Čtyři důkazy, že Ráďův blog je lepší než 9gag!

První obrázek - plakát na noirový film z roku 1949 (pro Československo už tehdy bylo bohužel příliš pozdě) - bohužel není tolik vtipný, jako spíš zajímavý. Zobrazuje mou nejhorší noční můru. Pravdou totiž je, že komunisté žijí mezi námi. A ačkoliv na první pohled vypadají jako vy nebo já, skrývá se v nich touha ničit a týrat. Věřte mi, s takovouhle cháskou nechcete mít nic společného!


Druhý obrázek už je fakt vtipný. Zvlášť když si uvědomíte, že nejde o fake. Jde o screen mobilu mého nejmenovaného spolužáka. To zaručuje Ráďova pečeť pravdivosti! Život má velký smysl pro humor!


Teď tu mám ještě jedno video s oscarovou tematikou. V bouřlivé noci, kdy v Hollywoodu zřejmě nikdo nespal, se Jack Nicholson pokusil sbalit Jennifer Lawrence. Jak to dopadlo? Vtipné video můžete zhlédnout tady...


A když už jsme u videí... Jedna čokoláda se rozhodla, že by ji nejlépe propagovala Audrey Hepburn. Co na tom, že už je legendární herečka dvacet let po smrti... Máme 21. století, a tak Audrey ožila, aby si mohla vychutnat čokoládu Galaxy...



úterý 26. února 2013

Prsníci, Nespoutaná Michelle a příliš vzrušená Jennifer Lawrence: necenzurovaný a politicky nekorektní pohled na Oscary!

Kristen Stewart odváděla pozornost
od kamenné tváře berlemi.
Letos mou pozvánku na Oscary jaksi ztratila pošta, a tak mi nezbylo nic jiného, než se podívat na záznam. Téměř tříhodinová stopáž mě vyděsila, a tak jsem se rozhodl přeskakovat děkovačky, čímž se mi délka zkrátila na příjemné dvě hodiny.

Ačkoliv před rokem jsem tady chválil Akademii za to, že odvážně dala Oscara němému černobílému a skvělému The Artist, letos z výsledků tak nadšený nejsem. Během celého ceremoniálu moderátoři opakovali, že rok 2012 byl skvělým rokem pro filmy. Dovolím si nesouhlasit. Byla to bída a děs (až na Bídníky) a ty nejlepší filmy zůstaly úplně bez povšimnutí (The Perks Of Being A Wallflower, Atlas Mraků, Avengers - nemyslím cenu za nejlepší film, ale třeba efekty nebo design by si superhrdinové zasloužili ocenit).
Emmanuelle Riva (86) a ta černoška z toho děsného filmu (8):
nejstarší a nejmladší nominovaná herečka pohromadě

Výsledky nejspíš všichni znáte, a tak se rozepíšu spíš o samotné show. Ta byla naopak lepší než loni. Dokonce jsem kvůli tomu překousl i ostudné oškubání Les Mis a Anny Kareniny, které reprezentují Hollywood klasického ražení, ve prospěch zbytečně realistických a naturalistických filmů. Jo a ještě mě potěšila výhra krátkého kresleného filmu Paperman, ten se mi taky moc líbil.

Čaroděj a upírka. Jak MacFarlane trefně dodal,
dvě osoby, které církev kritizuje nejvíc, spolu na pódiu
Seth MacFarlane je asi nejlepší moderátor Oscarů, kterého jsem kdy zažil. Ne že bych měl nějak velkou možnost porovnání: viděl jsem jenom nechvalně proslulý ročník s Anne Hathaway a Jamesem Francem a loňskou nudu s ošoupaným Billy Crystalem. Seth trochu provokoval ("nejlíp se do hlavy Abrahama Lincolna dostal John Wilkes Booth"; skvělá narážka na Chrise Browna a Rihannu), ale za jeho předvedení písně "The Way You Look Tonight" ve stylu Freda Astaira mu to museli odpustit i ti nejcitlivější diváci. 

Aaron Tveit a Eddie Redmayne v zákulisí: dva hezounci sice
nevyhráli žádnou zlatou sošku, ale přítomné dámy
na ně prakticky házely kalhotky, takže domů s prázdnou
určitě neodcházeli...

Dalším "highlightem" večera bylo hudební vystoupení herců z Bídníků, které si zachovalo velkolepost a působivost. Byli tam skoro všichni: Hugh Jackman, Russel Crowe, Anne Hathaway, Eddie Redmayne, Aaron Tveit i Helena Bonham Carter.

Klasika: Adele, ocenění a spousta slz
Když už jsme u hudby, nesmím opomenout klasicky přecitlivělou Adele, která bezvadně zazpívala Skyfall, a pak za něj dostala i Oscara, načež nemohla předvést děkovačku, poněvadž měla slzy v očích. Rovněž živé předvedení bondovské písně Goldfinger od Shirley Bassey nemělo chybu a líbilo se mi ještě víc než Adele, kterou zvukaři nehezky utlumili v refrénech. Shirley si od hollywoodské smetánky zaslouženě vysloužila ovace ve stoje.

Hudební podkreslení bylo letos vynikající: cinefilové jistě postřehli melodii z Jihu proti severu, Zpívání v dešti, Sound Of Music a krásně smutnou instrumentálku ze Vzpomínek na Afriku během části In Memoriam. Tu mám každý rok velice rád, protože celý sál pohasne a vzpomíná se na legendy, které odešly do celuloidového nebe za Marilyn Monroe a Jamesem Deanem. Letos jsem tam (naštěstí) moc jmen neznal - snad asi jenom Celeste Holm, ale přesto to bylo velice dojemné.

A vrcholem večera byl  pád Jennifer Lawrence ke kolenům Jeana Dujardina. Jak jakýsi zahraniční bloger poznamenal: diví se jí někdo? Jennifer se s tím ale mohla vypořádat trochu lépe. Na následné tiskové konferenci totiž reportéra, který ji žertem připomenul, ať se dívá, kam šlape, obdařila neslušným gestem.

Příliš vzrušená kočička Jennifer: viděla myšku?
Jedním z nejvíc WTF momentů bylo - ne, Kristen Stewart byla HODNĚ divná, ale na to jsme už zvyklí -  udílení ceny za nejlepší film. Na pódium sice nakráčel Jack Nicholson, ale pozornost mu krutě sebrala Michelle Obama. Jestli organizátoři čekali "óóóóó!", tak se ho nedočkali. Mama Obama vypadala jako něco, co uteklo z posledního Tarantinova filmu.
NESPOUTANÁ MICHELLE: Mama Obama vypadala,
jako by zrovna utekla z Nespoutaného Djanga

Shrnutí? Oscaři za rok 2012 byla přehlídka toho, jak se Akademici zoufale snaží jít s dobou, ale příliš jim to nejde. Opět se potvrdilo, že ty nejlepší filmy často sošku nevyhrají a kvalitu ukáže až čas. A znovu se ukázala slabost obyvatel města andělů pro děti (ta osmiletá černoška nominovaná za ten příšerný film), zvířata (jak jinak si vysvětlit tolik výher Life Of Pi - tam je ten tygr, že ano...?) a menšiny (ovace ve stoje pro toho asiata za Life Of Pi).

Kéž by si Akademie přestála hrát na něco, co nikdy nebude, držela se svého stylu a ocenila třeba některou z žijících legend (Olivia de Havilland, Joan Fontaine, Kirk Douglas, Shirley Temple, Mickey Rooney, Lauren Bacall, Angela Lansbury - tihle všichni se zdají být pořád ještě dostatečně čilí na to, aby je pozvali!).

 Jo a kam se letos poděli Brad, Angelina a její nožka?

Loňskou nožku Angeliny Jolie Anne předčila "o prsa"! 
Zahraniční komentátoři ten zjev nazvali
"Les Nipplerables" - Prsníci

pondělí 25. února 2013

Kniha, kterou stojí za to přečíst: Hvězdy nám nepřály

„Jenom jedna věc je horší než šinout si to v šestnácti do kytek s rakovinou, a to je mít dítě, které si to šine do kytek s rakovinou.“ Tahle věta jako by charakterizovala bestseller Johna Greena Hvězdy nám nepřály. V Americe kniha o lásce dvou mladých lidí postižených zhoubnou nemocí získala nejen ocenění kritiků, ale taky přízeň čtenářů, jelikož umí rozesmát i rozplakat zároveň. Nyní konečně přichází do Česka.
Šestnáctiletá Hazel a o dva roky starší Augustus se seznámí na setkání rakovinou onemocnělých dětí. A přestože jim hvězdy nepřály, zamilují se do sebe. "Jako když člověk usíná. Nejprve pomalu. A pak najednou docela," abych citoval autora.

John Green umí ze čtenářů vyždímat emoce, ale křivdil bych mu, kdybych napsal, že jde o laciný kýč. Kdepak! Dílo je napsané velice citlivě a promyšleně. 

Zasloužený úspěch přišel teprve poté, co na svém Twitteru a Facebooku rozjel zajímavou reklamní kampaň. Slíbil, že vlastnoručně podepíše každou knihu, kterou si čtenáři koupí v předprodeji. Nakonec musel podepsat přes 150 000 výtisků knihy. Lidé navíc své podepsané výtisky sdíleli na sociálních sítích a autora v nich označovali, čímž se to šířilo dál a dál. Takový byl o knihu zájem.

The Fault In Our Stars, jak se dílo jmenuje v originálu, si vysloužilo kladné recenze v The New York Times i časopisu Time a teď i na mém blogu. V Česku vychází v pátek 1. března, tak utíkejte pro svůj výtisk, třeba se potkáme ve frontě!

Přináším exkluzivní ukázku!
Augustus Walters řídil příšerně. Ať se rozjížděl nebo zastavoval, vždycky to hrozně ŠKUBLO. Pokaždé, když šlápl na brzdu, hodilo mě to do pásu jeho toyoty SUV, a když šlápl na plyn, málem mi to zlomilo vaz. Byla bych asi nervózní – koneckonců, seděla jsem v autě s cizím klukem, jela jsem k němu domů a dost nepříjemně jsem si uvědomovala, že moje potíže s plícemi by mi dost zkomplikovaly odrážení nevítaných pokusů o důvěrnosti – jenže on řídil tak neuvěřitelně špatně, že jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Asi kilometr nebo dva jsme napjatě mlčeli. Pak Augustus řekl: „Třikrát jsem neudělal řidičák.“

„Ale nepovídej.“

Zasmál se a kývl. „To víš, v protéze nemáš cit, a řídit levou jsem se nikdy nenaučil. Doktoři tvrdili, že většina lidí po amputaci řídí bez problémů, jenže… já zkrátka ne. Když jsem šel počtvrté na testy, vypadalo to asi nějak takhle.“ Půl kilometru před námi se rozsvítila červená. Augustus dupl na brzdu, takže jsem zase skončila v trojúhelníkovém objetí bezpečnostních pásů. „Promiň. Já se fakt snažím šlapat na to jemně, přísahám. Prostě když ta zkouška skončila, byl jsem přesvědčený, že jsem to zas neudělal, ale instruktor povídá: ‚Jezdíte sice nepříjemně, ale technicky nebezpečné to není.‘“ „Tak s tím bych si dovolila nesouhlasit,“ prohlásila jsem. „Spíš bych měla podezření na úlitbu rakovině.“ Úlitba rakovině jsou různé drobnosti, které nemocné děti dostávají a ty zdravé ne: podepsané fotky od sportovních hvězd, přimhouřené oči nad neodevzdanými úkoly, nezasloužené řidičáky a tak podobně.“

pátek 22. února 2013

Babovřesky, aneb jak NEDĚLAT odpočinkový film

A máme to tady zase. Už na první pohled sračkoidní "odpočinková komedie" Zdeňka Trošky vzala česká kina útokem a o prvním víkendu překonala divácký rekord (o něco méně sračkoidního) filmu Kajínek. Pokud můj blog nějakou dobu čtete, nejspíš vám došlo, že nejsem žádný kulturní snob, artový vyznavač Bergmana a Felliniho a že si u filmu také moc rád odpočinu. Ovšem musí to mít ÚROVEŇ.

Miluju taneční komedie s Fredem Astairem a Ginger Rogers, hloupé příběhy z amerických středních škol, filmy podle komiksů, horory i sci-fi. Jenže Fred s Ginger se uměli chovat a jiskřivý humor mezi nimi dodával filmům lesk jasem převyšující lesk navoskovaných parketů. Hloupé příběhy z amerických high schools zase zpravidla přinášejí určitou poetiku v tom limonádovém milostném příběhu a nahlédnutí do jiného vzdělávacího systému. Filmy podle komiksů jsou nádherná béčka s morálním poselstvím a určitými hodnotami, což je v dnešní době bez hodnot zcela výjimečné...

Babovřesky ale žádnou úroveň nemají. Vlastně těží z takzvaného kanálního humoru, neboli absence úrovně/noblesy/jemnosti/inteligence. Jediným kladem je, že Troškovy filmy jsou jedny z mála českých děl, které si na sebe vydělají a neplatíme je z daní. I když, pokud se nad tím zamyslím, tak je vlastně celkem smutné, že produkce tohoto odpadu se tvůrci vyplatí.

Chápu potřebu lidí zhlédnout jednoduchý veselý film, ale Troška je zoufalá volba. Když chcete odpočinkový film, u něhož můžete vypnout, zkuste Jeníčka a Mařenku: Lovce čarodějnic - vypadá to na krásně hloupý film. Nebo třeba fantastický romanťák Nádherné bytosti.

Vlastně všechno, co momentálně běží v kinech, je lepší než Babovřesky.

středa 20. února 2013

U Lásky budete plakat, ale ne kvůli ději

Včera na filmovém semináři promítali Hanekeho nový film Láska. Je nominovaný na Oscara, ale upřímně nevím proč. Ve zkratce: nuda, hnus, dlouhé záběry. Utrpení to sledovat. Plakal jsem u toho ne kvůli ději, nýbrž proto, že to nominovali na nejlepší film. Akademici zřejmě usoudili, že je to "artové", a tak snobské nudě dali palce nahoru.

Staří učitelé hudby si žijí svůj francouzský socialistický sen o bohatém důchodu (obří byt v centru Paříže, piano, stovky knihy a desek), dokud je z nich nevytrhne částečné ochrnutí paní. Pán se o ni stará, ale navzdory jeho péči je to s ní čím dál tím horší. Už od začátku víte, jak to dopadne, protože tvůrci na úplný začátek vložili závěrečnou scénu. Jediné překvapení tedy prozradili ještě před úvodními titulky (snad aby starší diváci - zřejmě cílová skupina - neutrpěli nějakou újmu na zdraví).

A o čem to bylo? O ničem. Můj spolužák Matouš trefně poznamenal:
"Horor pro důchodce. A jelikož mně do penze nějaký ten rok chybí, tak jsem se neděsil, jen se šíleně nudil. Je to silný příběh, o tom žádná, ovšem zpracovaný tak, že kdybyste vymódili jakýkoli hospic kamerami a pak jejich záznamy sestříhali, asi by to vyšlo nastejno."
I já jsem ještě mladý a neklidný a film ve mně vzbuzoval znepokojivé myšlenky: jaké to bude, až JÁ budu starý a nemocný? Mám se těšit na stáří, nebo se raději v šedesáti zastřelit? Věřte mi, o tom nechcete ve dvaceti přemýšlet.

Téma mě tedy neoslovilo. Co provedení? Matoušovo přirovnání ke kamerám v domově důchodců je skvělé. Nejenže se na plátně prakticky celou dobu pohybují (i když tomu pohybu taky moc nedají) pouze důchodci, ale záběry jsou příšerně dlloooouuuhhhééé a často se stane, že někdo odejde mimo kameru a divák tak dostane jedinečnou příležitost očima prozkoumat sbírku knih a desek, nebo piano hlavních postav, zatímco k jeho uším doléhají pouze vzdálené zvuky.

Není to odpad. Jednu hvězdičku jsem tomu na ČSFD dal z úcty ke starým lidem, (Jean-Louis Trintignant a Emmanuelle Riva dokázali, že i v osmé dekádě svých životů pořád ještě umí hrát) a kvůli onomu nepříjemnému zamyšlení nad vlastním stářím, ale bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem z kina odcházel ještě před koncem. Opět jsem se utvrdil v názoru, že francouzská kinematografie mi moc neříká. Není nad klasický Hollywood s leskem, krásou a happy endem.

3 důvody, proč Láska nesmí vyhrát Oscara za nejlepší film:

  • Je to příliš nehollywoodské
  • Francouzský film vyhrál loni. To už by ze zlatého panáčka mohli rovnou vytesat zlatou Mariannu nebo Kohouta.
  • Slečna (mimochodem krásná redaktorka jednoho nejmenovaného hudebního serveru), vedle které jsem seděl, mi při sledování zašeptala do ucha, že má přítele, čímž mě hluboce zranila.

úterý 19. února 2013

Pár myšlenek a poznámek z nového semestru


Včera nám začal letní semestr a protože mám zase spoustu zážitků a poznatků, musím se podělit. 
  • Dívali jsme se na Harryho Pottera pod vlivem alkoholu a během šestého dílu jsme s přáteli vypracovali podrobný plán na podporu Fénixova řádu v boji proti Voldemortovi.
  • Čtrnáct dní jsem nebyl v Praze a najednou se mi všechny tramvaje zdají příšerně dlouhé.
  • V předmětu Nová média budeme s Milošem Čermákem psát blog. Už se na to moc těším. Úkol pro tento semestr? Donutit ho, aby mě začal followovat na Twitteru.
  • V předmětu Politická geografie máme jako povinnou četbu knihu Lincoln: Tým rivalů, na kterou jsem psal několik recenzí, takže mám míň práce.
  • Ke své hrůze jsem zjistil, že spolužák Martin nečetl můj blog od loňského prosince!
  • Pořád nechápu studentský informační systém a naše "rozdělení" na televizi/rozhlas a tisk/foto  - proč máme v tiskovém zaměření předmět Správné mluvení a proč tam není dost místa, když má toto zaměření většina ročníku, naprosto nepobírám.
  • Dobrá zpráva je, že mi jako praxi uznají i práci v měsíčníku
  • Z USA přiletěla Kristýna Hronzová a hned jsme začali plánovat natáčení pražské grotesky. Jenom doufám, že bude hezké počasí. Letos se ta zima drží nějak dlouho...
  • Začal jsem psát svou biografii. Po třech dnech mám něco kolem 60 stránek! Plánuji tak 150, což se mi při současném tempu zdá poměrně reálné. Až ji napíšu, tak si ji vydám, abych měl vzpomínky na část svého života, již jsem strávil natáčením grotesek.
  • Lana Del Rey vydala nový videoklip/reklamu na auto. Song "Burning Desire" nic moc a video jakbysmet. Pro mě, jakožto lanatika docela zklamání.
  • Jo a když už jsme u zpráv z popkultury a showbusinessu, nesmíme opomenout Justina Biebera, který se vášnivě líbal s figurínou, zatímco Jimmy Kimmel se ho od ní snažil odtrhnout. Je to dost znepokojivé...

sobota 16. února 2013

Party s detektorem lži

Detektor lži
Když nás Aneta pozvala na svou party do Oslavičky s tím, že "pokud chcete jíst a pít, přineste si jídlo a pití", nikdo z tohoto přístupu hostitelky dvakrát neskákal radostí. Ovšem vzhledem k tomu, že stejně je slušností něco přinést, nakonec jsme každý donesli nějaké to pití a nějakou pochutinu.

Ukázalo se, že Anetina strategie vyšla, protože se nakonec sešlo víc alkoholu než jsme byli schopni vypít. Druhá hostitelka Karin se zpočátku vůbec neukázala. Všichni si z ní dělali legraci, že se schovává ve sklepě s Fritzlem (kdo Karin nezná, ten nepochopí), ale nakonec přijela až později.

Nejprve jsme hráli Aktivity, a poté, když už jsme v sobě měli nějakou tu hladinku, Aneta odkudsi vytáhla hru Detektor lži. Při té je jednomu nebožákovi ruka připoutána ke kovové destičce a po kontrolní otázce (Jmenuješ se...?) mu jsou kladeny otázky s tím, že pokud odpoví pravdu, rozsvítí se zelené světýlko, ale jakmile zalže, rozzáří se červené a lháři dá elektrický šok.

Samozřejmě to spíš nefunguje, než funguje, protože sám jsem několikrát zalhal a šok jsem nedostal (nebo jsem možná takový ten chladnokrevný typ člověka, na němž detektor lži selhává) a Pavel zjistil, že zaručený způsob, jak dostat šok, je vykvákat "Blebleblebleble!"

Míša a Pavel: dva největší ostudníci na jedné fotce.
Nejprve byly přetřásány celkem normální otázky: koukáš na porno? Líbí se ti Aneta? Volil jsi komunisty? Je tvým idolem Zeman? Jenže poté, co se lahve s melounovým amundsenem, whisky a key rumem povážlivě vyprázdnily, přišly na řadu takové ty obskurnější: vzrušují tě větrné mlýny? Miluješ tajně Fritzla? Představuješ si někdy Otíka v podvazcích? A další.

Žádné šokující odhalení se však neodehrálo. Největším překvapením bylo, když se ukázalo, že Bolkovi se líbí Otíkovy ponožky. Nejspíš je to tak lepší...

Každopádně pak někoho napadlo, že když tam je pořád ještě tolik alkoholu, měli bychom si zahrát nějakou hru s panákama. To jsem vydržel asi tři kola, protože nás hrálo osm a člověk pil prakticky pořád. 

Vzdal jsem to na 38.
Pak jsem se vzdal a odešel jsem na "gauč lůzrů" popíjet čistou vodu, protože jsem se začal bát, že mi bude špatně. Nakonec se mi jenom motala hlava a dostával jsem blbé nápady. 

Cestou domů jsme píchli kolo, a tak brácha (jediný střízlivý) vyměňoval, zatímco já se marně pokoušel rozdělat výstražný trojúhelník (když se vám točí hlava a je tma, není to tak snadné, jak se zdá). Naštěstí jel za námi Pavel, který si zavolal odvoz, a díky němu jsme výměnu kola zvládli fakt rychle. "Ještě nikdy jsem v jednu ráno s dvěma promilema nevyměňoval kolo," prohlásil později Pavel.

Inu, všechno je jednou poprvé. Na studeném vzduchu jsme alespoň trochu vystřízlivěli a já už vím, jak se rozdělává výstražný trojúhelník.

PARTYMETR: 8 z 10!

středa 13. února 2013

Ráďova nová groteska? Hvězdné obsazení a Praha!

Z filmových studií Radka Blažka přišla dnes ráno důležitá zpráva. Velký umělec dokončil scénář pro své nové dílo. Němá groteska se podle všech indicií bude odehrávat v Praze a bude hvězdně obsazená.

Radek Blažek nám k tomu řekl: "V nové grotesce uvidíte víc hvězd než na noční obloze!"

Proslýchá se, že kromě něj a Kristýny Hronzové v roli Berty se diváci setkají s několika novými tvářemi ve vedlejších rolích. Jako obvykle lze očekávat ztřeštěnou zápletku a spoustu humoru.

úterý 12. února 2013

Vojtěch Dyk a B-Side Band rozezněli La Fabriku jazzem!

Poslouchal jsem teď o víkendu desku Vojtěch Dyk & B-Side Band - Live at La Fabrika. Je to soubor 14 klasických i moderních jazzových písní. Najdete tam Feeling Good z 60. let i Mercy z roku 2008, bigbandovou předělávku Beatles i Nirvany. A moc se to povedlo!

Vojtěch Dyk dokázal, že jeho pověst "toho hezounka z Nightwork" je velké podcenění. Umí totiž fakt zpívat. Čistě a s velkým rozsahem - nakolik jsem schopen to laicky posoudit. Zvlášť když je to záznam živého koncertu. A doprovod saxofonu, trumpet, prostě jazzového orchestru tomu dodává špetku elegance ze starých filmů a desek.

Dykovi pomáda ve vlasech sluší, a proto nejspíš i album vydává jako vinyl. So retro! Každopádně je to asi jediná gramodeska od českého hudebníka, kterou bych si koupil (a možná kdyby na vinylu vyšli Charlie Straight).

Zaujal i kolegy novináře: v Brněnském deníku vyšel článek, který hlásá, že éra bigabandů je zpět (kéž by to byla pravda!) a krásná Jana Záhorková z kulturní redakce iDnes prohlásila, že nemá dost slov na popsání Dykova talentu. A to už o něčem svědčí.

pondělí 11. února 2013

Podílí se Lana Del Rey na soundtracku do Gatsbyho?

Když Lana Del Rey minulý týden na svém facebooku a twitteru napsala jediné slovo - GATSBY -, okamžitě to rozpoutalo vášnivé diskuse. Už dříve se totiž proslýchalo, že režisér snímku Baz Luhrmann si ji přizval, aby se podílela na soundtracku.

Vzkaz, který rozpoutal velké diskuse
Máme to tedy brát jako potvrzení těchto zvěstí? Osobně doufám, že ano. Nabízím možnosti, co by její kryptický vzkaz fanouškům mohl znamenat:

1. Pracuje na nějaké nové skladbě přímo pro film. To je nejpravdivější teorie. Baz Luhrmann je totiž velice svérázný režisér, který proslul tím, že do svých filmů dává podobně jako Tarantino hudbu, která se tam úplně nehodí. A pokud zvažuje současné hudebníky, kdo se líp hodí na retro atmosféru než Lana Del Rey? Její songy koneckonců obsahují témata jako lesk horních deseti tisíc,  bohatství a americký sen.

Lana Del Rey s duchem F. S. Fitzgeralda. Máme foto!
2. Její Gatsby chutná jako Pepsi Cola. Ano, prostě to zase jednou přehnala s "veselými prášky."

3. Lana Del Rey má aférku s duchem Francise Scotta Fitzgeralda. Kupodivu mi to přijde jako věc, která mi na Lanu sedí. Kdyby měla tu možnost, určitě by to udělala.

No ale vážně.
Ráďa už se na Gatsbyho moc těší...

Další hollywoodské střípky klepů zmiňují, že kromě Lany by měl nějakou tou skladbou přispět Jay-Z a Lady Gaga. Tady už mé nadšení opadává, protože jsem se těšil na swing a jazz (charleston!), ale když i tihle dva okoření svoje songy špetkou retra, mohlo by jít o hodně zajímavý film.

neděle 10. února 2013

Životopis Grety Garbo: jaká byla švédská sfinga?

Všechny, kdo čekali pikantní drby, fotky a videa z bouřlivé páteční noci, nejspíš zklamu. Hlavní aktérka, která vypila 2 Cosmopolitany, 1 sklenku vína, 2 Knockouty a 1 Long Island Iced Tea, mi totiž pod trestem smrti zakázala cokoliv zveřejňovat. A tak večer zůstane vrytý pouze v paměti účastníků (a mého telefonu a notebooku). 
Místo toho se dnes chci věnovat rozboru životopisu Grety Garbo (1905-1990), který jsem zrovna dočetl. Na 650 stránkách totiž autor Barry Paris podává nejpřesnější a nejobjektivnější obraz filmové hvězdy, který jsem kdy četl. 

Četl jsem životopisy Caryho Granta, Clarka Gablea a Elizabeth Taylorové a ty se mi moc líbily, ale každý k dané osobnosti zaujímal určité stanovisko, s kterým jsem ne vždy souhlasil. Pak jsem četl autobiografie Freda Astaira a Ginger Rogers a ty jsem taky se zájmem přečetl, ale jsou příliš jednostranně zaujaté a neberou v potaz širší kontext (Ginger si navíc pořád stěžovala, že nedostávala dramatické role, že ji režiséři podceňovali, měla nižší plat a blablablabla, místo toho, aby si pořádně užila ty krásné taneční filmy/komedie s Fredem Astairem, kvůli kterým ji mají všichni tak rádi a o nichž chtějí vědět co nejvíce).

Milovala Garbo někdy někoho kromě sebe?
Životopis Garbo (sehnal jsem ji na Amazon.co.uk, poštovné mě přišlo asi na 5 liber a doma jsem ji měl do týdne od objednání) ale zasazuje do kontextu, zkoumá osobnost nejzáhadnější herečky a možná i největší filmové hvězdy 20. století po všech stránkách, rozebírá, analyzuje, přidává komentáře odborníků, lidí, kteří se s "božskou" setkali a jejich dojmy. 

Výsledkem je, že čtenář knihu zavírá s dojmem, že té záhadné bytosti možná trochu rozumí. Od počátků u studia MGM, kde si po prvních 14 dnech Greta poručila královský plat 5000 dolarů týdně, jinak že se vrátí do Švédska, po její vášnivou aférku s představitelem němých milovníků Johnem Gilbertem. Když se poté hvězda Garbo naplno rozzářila ve filmovém pantheonu, kniha obsahuje mnoho příhod a vyprávění známých herců (Clark Gable), hereček (Katherine Hepburn), režisérů (Billy Wilder), kteří se s Garbo setkali nebo se o to alespoň pokoušeli. 

Královna a král mlčení - Garbo
a prezident Calvin Coolidge. Dobová karikatura
časopisu Vanity Fair.
A když Garbo v roce 1941 natočila svůj poslední film a stáhla se do ústraní, před čtenářem se otevírá úplně nový a dosud neprobádaný svět. Jak Garbo investovala do umění, akcií, vařila, nakupovala, cestovala a přitom se pořád bála lidí a vzruchu, které samotná její přítomnost vyvolávala. Jaký měla zvláštní smysl pro humor, že věřila na elfy a že svým strachem z veřejnosti lidi spíše lákala jako tajemná. Až po její smrt v téměř úplném osamění. 

Kniha je uzavřena tím, že dnes už by se nemohla zrodit hvězda jako Garbo, protože udržet si soukromí tak jako ona, je v době online bulvárů téměř nemožné. 

pátek 8. února 2013

Syn estébáckého kata Grebeníček: "Palach byl vlastně komunista!"

Je načase oprášit staré protikomunistické plakáty...
To jsem si takhle ve fitku běžel na běžícím pasu a najednou vidím na ČT 24 v tom informačním proužku dole zprávu: "Grebeníček (KSČM): Palach se neupálil kvůli komunismu." Natolik mě to rozčílilo, že jsem zbytek své trasy uběhl dvojnásobně rychle, abych se mohl na mobilu podívat na bližší informace.

Zrovna v době, kdy nám skvělý Hořící keř přibližuje oběť Jana Palacha a boj tehdejších lidí proti křivým pomluvám, to tady máme zase! Komunisté se pomalu připravují na převzetí moci po příštích volbách a neváhají lhát. Ostatně to je jejich taktika: překroutit historii tak, aby se z odpůrců či z lidí, kteří o komunismu nic nevěděli, stal jeho symbol (Jan Hus, Alois Jirásek, Jan Werich...).

Syn estébackého mučitele Miroslav Grebeníček prohlásil, že Palach se neupálil proti komunistické totalitě, nýbrž že to vlastně byl komunista, který chtěl liberalizovat stranu. 

Nedopusťme, aby Česká republika
 narazila na rudý ledovec!
Tato pomluva se dá srovnat se lží o tom, že Palach byl blázen a chtěl se zapálit studeným ohněm, ale někdo mu místo toho podstrčil benzín, kterou vypustil komunistický poslanec Vilém Nový krátce po Palachově smrti. Zajímalo by mě, jestli na Grebeníčka taky někdo podá trestní oznámení.

Protekčnímu synáčkovi Grebeníčkovi při jeho plamenném projevu asistovala i Marta Semelová, nechvalně proslulá milovnice Stalina a Gottwalda, a Vojtěch Filip, současný předseda komunistů. Slušní poslanci po jejich slovech opustili sál, protože se ta rudá propaganda nedala poslouchat.

Komunistům 20 let po Sametové revoluci zase nějak otrnulo. Myslím, že je načase přivolat z mrtvých senátora McCarthyho a uspořádat pár honů.

čtvrtek 7. února 2013

Nominace na Českého lva: jedna ostuda za druhou!

O víkendu se zase česká média po roce obula do Českého lva. Zaslouženě.

Jak správně Aktuálně a Týden poznamenávají, nominační večer je zcela zbytečný. Oscarové nominace například vyhlašují dva lidé na obyčejné tiskové konferenci brzo ráno (letos Jennifer Lawrence s moderátorem) a přesto má mnohem větší sledovanost než trapná česká estráda.

No a pak je tu otázka samotných nominací. Tady je chyba na straně filmařů, nikoliv organizátorů. Vzhledem k tomu, kolik filmů čeští filmaři za rok vyplodí, musí být nominovány všechny, aby bylo z čeho vybírat. Z filmů nominovaných na nejdůležitější cenu - film roku -, jsem viděl pouze Čtyři slunce a na rok mi to zase stačilo. Mou negativní recenzi si můžete přečíst tady. Je to velice špatný film (hodnocení 58 % na ČSFD mluví za vše). Ale je docela možné, že vyhraje. Protože je to film, na němž se ukazují všechny vlastnosti (slabé stránky) české kinematografie.

V případě výhry to bude znamenat souhlas se současným stavem a kývnutí na to, aby se daným směrem pokračovalo i nadále.

Proto doufám, že Čtyři slunce nedostanou ani křišťálové ň a ceny si odnese Ve stínu, které se svým noirovým nádechem vypadá přeci jenom koukatelněji. 

No a stejně tak doufám, že letos se pořadatelé vyhnou všem trapasům (půlhodinové "napínání" na vyhlášení vítěze, nevkusné oblečení moderátorů i účastníků, trapné scénky, evidentně nacvičené vtípky) a koukatelné bude i samotné předávání cen. A bude červený koberec?

sobota 2. února 2013

Jedna dobrá a jedna špatná zpráva ze showbusinessu

Začneme tou špatnou...

Patty Andrews, poslední z trojice Andrews Sisters, o níž jsem zde nedávno psal, zemřela v úctyhodném věku 94 let. Zajímavost: byla to právě Patty Andrews, kdo v Itálii oznámil veřejnosti zprávu o konci druhé světové války. Zrovna tam totiž se svými sestrami vystupovala na podporu amerických vojáků.


A teď ta dobrá...

Lana Del Rey se vrací do studia! Kromě nové desky připravuje také dva videoklipy. Cola by měla obšťastnit celý svět v první půli tohoto roku a Dark Paradise Lana točí pro německý trh, kde by měl vyjít jako single. Ale mnohem víc se těšíme na nové album. Předčí Lana Del Rey svou prvotinu? Zůstane věrná svému retro stylu, nebo upadne do mainstreamu?