středa 4. prosince 2013

Zhýralý vikomt

Zhýralým vikomtem to začalo, zhýralým vikomtem to mělo skončit…

Annabella de Chandelier s elegantně pozdviženým malíčkem zrovna dopíjela svou dopolední kávičku, když vtom se ozvalo zabušení na dveře její komnaty. Zabušení, na něž čekala celou věčnost. Zabušení, které ozvěnou rozdunělo její toužebně dychtivé srdce.

„Dále,“ vzdechla vzrušeně Annabella a pohlédla ke dveřím.

Jako ve zpomaleném filmu se k ní mužným krokem blížil vikomt De Bourjois. Jeho husté čokoládové vlasy se vlnily jako rozbouřené moře. Jeho modré oči ji paralyzovaly jako ostří meče.

„Dobrý den, mademoiselle,“ hlesl hlasem plným testosteronu. „Jak jste se vyspala?“

„Báječně, vikomte,“ odpověděla Annabella, ačkoliv chtěla celému světu vykřičet, že dokud s ní jeho tělo antického poloboha nebude sdílet lože, báječně se nevyspí. V životě již nepochybně pomiloval mnoho žen a Annabellu napadlo, že by chtěla být jednou z nich.

Vikomt De Bourjois se jí letmo dotkl na rameni a ona cítila jiskru, jež by dokázala vznítit sto lesů. Na bledém krčku se jí rozrušením vytvořila krůpěj potu a ta pomalu, pomaličku – jako zapadá slunce nad mořem – klouzala do Annabellina bujného výstřihu.

„Nechtěla byste se mnou dnes povečeřet na terase?“ zeptal se jí hlasem, jenž by uprosil i jindy neodbytnou Smrt.

„Počkejte, nechte mne popřemýšlet, jestli něco nemám,“ děla Annabella třebaže si byla přespříliš dobře vědoma toho, že na večer žádné plány nemá. Chtěla mít vikomtův ostře řezaný obličej na očích co možná nejdéle. Až do skonání světa, bylo-li by to možné.

„Nuže?“ sklonil se k ní blíže vikomt a z jeho dechu byla cítit svěží máta.

„Myslím, že když si upravím své plány, mohla bych si pro vás vyšetřit čas,“ pronesla Annabella a ze všech sil se snažila svůj hlas prodchnout smyslnou erotikou.

„Výborně,“ promnul si vikomt ruce. Ach, ty silné žilnaté ruce! „Vyzvednu vás o půl osmé.“

Jakmile za ním zaklaply dveře, Annabella se zhroutila na gauč a objala ho jako matičku, již ztratila již před mnoha léty.

„Ach, já jsem tak nešťastná. Vikomt De Bourjois je nepochybně muž mého života. Ale je tak zhýralý! Noc co noc z jeho komnat slýchám koncerty slasti z úst jiných dvorních dam. A já jsem tak slušná a nevinná. A přesto bych se chtěla stát jednou z obětí jeho lásky…“ Annabella vzdechla do nadýchaného polštáře a upravila si krajky svých šatů, jež se shrnuly a odhalily tak její sněhově bledé nožky.

Jak se čas vlekl! Bylo to jedno jediné odpoledne, Annabelle však připadalo jako celá věčnost. Nemohla se soustředit na četbu hodnotné literatury a na procházku byla zase venku příliš velká zima. A tak postávala u okna a při sledování slunečního kotouče přemítala o nadcházejícím večeru.

Vezme ji zhýralý vikomt za ruku? Nebo ji snad dokonce políbí?

Annabellino roztoužené srdce hořelo tohou po něžných dotecích vikomta De Bourjois. Když konečně nastal čas večeře, navoněla se posledním parfémem od Diora a chtěla se převléci do svých nejlepších časů. V bledé záři měsíčního svitu však již čekal její osud.

„Dobrý večer, milady,“ ozval se zastřený hlas ze stínů jejího budoáru.

Annabella se lekla. „Ach, drahý vikomte!“ vykoktala ze sebe přidušeně. Najednou se celá třásla. Leknutím - a zároveň vzrušením. Jak jen si přála mu říct, že jej chce. Tady a teď. Bez ohledu na konvence. Stejně se jednou celý svět bude smažit v pekelných plamenech. Tak proč se v nich alespoň na chvíli neohřát…

„Nebojte se. Napadlo mě jen, že bychom si před večeří mohli dát takový soukromý předkrm,“ zašeptal tiše. Byl neodolatelný.

„Jsem nevhodně oblečená,“ z Annabelliných vášnivých rtů vyšel vzdech jemný jako zašustění motýlích křídel.

„To je ten nejlepší aperitiv, jaký jste mohla vymyslet, milady,“ vikomtův žhavý pohled spočinul na Annabellině sametovém županu, který spíše odhaloval nežli zakrýval její mladé roztoužené tělo.

„Ach, vikomte, vy jste vážně zhýralý,“ zachichotala se Annabella de Chandelier jako poprvé zamilovaná školačka.

Dotkl se jí nejprve na odhaleném rameni. Annabellu okamžitě polila horkost. Ve svém vzdouvajícím se výstřihu ucítila tlukot srdce. Bilo jako splašené. Jako by uběhla maraton. Ale zhýralý vikomt u pouhého ramene nezůstal.

I on byl již nyní natolik rozpálen, že by mohl na nahém těle opékat topinky. A Annabella zatoužila se takovou topinkou stát. Milovala zkušené hřebce, kteří vědí, co chtějí, a jak toho dosáhnout…

Poté, co toho vikomt dosáhl, se však z Annabelliny komnaty vytratil jako poslední paprsky zapadajícího slunce a nechal roztouženou dámu napospas jejímu svědomí.

Annabella vzlykla. Její hlava jí dobře radila, aby se s dekadentním vikomtem nezaplétala. Kolik francouzských dam mu již podlehlo! Kolik jejich srdcí již nabodl na svůj oštěp lásky… A co by tomu řekli ostatní, kdyby zjistili, že se stala jen další hlavou ve vitríně nejlepších úlovků? Přišla na jeho dvůr, aby se naučila dobrým mravům a místo toho podlehla vábení hříchu.

„Připadám si jako obnošené šaty,“ lkala a žár noci z ní pomalu vyprchával s tím, jak za okny přibývalo světla.

Annabella nemohla dopustit, aby její jméno bylo poskvrněno stejným způsobem jako její nevinnost. Proto sáhla do nočního stolku pro křišťálovou lahvičku s jedem a vypila jej do poslední kapky.

Ohnivé polibky Jitřenky pak odhalily bledé Annabellino tělo ležící na posteli. To vášnivé srdce, pro něž mladá dáma obětovala život, se odmlčelo navždy.

pátek 15. listopadu 2013

Hana Vítová a její sté narozeniny

Blíží se 100. výročí narození Hany Vítové. A tak jsem prolistoval staré Kinorevue pro nějaké dobové obrázky. 

Krása!



Nedávno mimochodem k blížícímu se výročí vyšla kniha Ondřeje Suchého Neznámá známá Hana Vítová, v níž popisuje skutečný obraz prvorepublikové herečky. 

úterý 12. listopadu 2013

Sci-fi Karkulka

„Caro! Mám pro vás úkol. Jděte ven a opravte ten solární panel, který se uvolnil,“ přikázala drobné blondýnce vrchní kapitánka.

Cara dobře věděla, že jít ven znamená nasadit si skafandr a vystoupit do vesmíru. A byla si vědoma i toho, že navzdory všem sci-fi filmům, kde je vesmír vykreslen jako oáza klidu a míru, jde o sakra nebezpečné místo. Cara si do košíku sbalila šroubovák, olej, vrtačku a náhradní felánž a vyrazila.

Netušila, že solární panel poletující vesmírem právě pozřela černá díra.

Cara vystoupila do volného kosmu a zaplavil ji dobře známý pocit vzrušení. Tady mohlo nebezpečí přijít odkudkoliv. Odrazila se od lodi a mezi úlomky asteroidů a hvězdami doplula k zádi jejich skromného kosmického plavidla.

„Počkat! Tady něco nehraje! Solární panel nikde nevidím!“ oznámila Cara do mikrofonu. Koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb či odlesk. Odrazila se od lodi dál, aby to důkladně prozkoumala. 

Vytřeštila oči „To je ale veliká...!“

Než stačila větu doříct, zmizela ve vířící černé díře.

„Ale ne! Caru to vcuclo!“ obrátila se kapitánka na poručíka Myslivssona.

„Zachráním ji!“ zvolal Myslivsson a popadl svou antigravitační zbraň.

Vyskočil do vesmíru a stejně jako Večerníček mezi hvězdami proplul až k černé díře. Jediným výstřelem ji rozložil a Cara mu vletěla do náručí.


„Můj hrdino!“ zvolala Cara a políbila ho proti zářícím plejádám hvězd.

pátek 8. listopadu 2013

Paříž pláče: Ráďa se loučí!

Čtvrtý den jsem po vyhlédnutí z hotelového okna zjistil, že včerejší sluníčko je minulostí. Z nebe padaly provazce deště (jako by Paříž plakala, že s ní mohu strávit poslední celý den), a já si chtěl vymyslet nějaký plán pokud možno dovnitř. Už mě ale nic nenapadlo, a tak jsem i navzdory počasí sedl na metro a jel do supermoderní čtvrti La Défense.

Už při východu mě zarazilo, jak je Velký oblouk (La Grande Arche) skutečně velký. Prý by se do něj vešly dva Notre Damy postavené na sebe - kam se hrabe plátno v IMAXu!

Celá čtvrť La Défense je odvážná (milovníci architektury by tam nejspíš dokázali strávit celý den), ale přitom se doplňuje se "starou" Paříží. Velký oblouk je totiž v jedné linii s Vítězným obloukem, takže když jsem se dobře postavil, viděl jsem v dálce až na Champs Elysées.

Mrakodrapy La Défense nejsou nudné krychle jako na Pankráci. Jsou to lodě, spirály, špičky, nebo mají alespoň zajímavě řešená okna. A mezi nimi se po lesklém náměstí pohybují stovky kravaťáků. Taková je tvář moderní Paříže.

Pak jsem zase sedl na metro a jel jsem zpátky do centra. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do kostela Saint Sulpice, který výrazně figuroval v Šifře mistra Leonarda. Cestou jsem si v jedné pekárně koupil oběd - bagetu s tuňákem (3,25 euro) a jako dezert pudinkový koláč (1,25 euro). Oboje bylo tuze dobré, nacpal jsem se až k prasknutí a i navzdory dešti byl hned svět příjemnější.

Saint Sulpice mě trochu zklamal, představoval jsem si to pohanštější, tajemnější... Působilo to na mě jako obyčejný kostel. Ale možná to bylo tím, že na mě nevyskočil žádný vraždící albínský mnich.

Když jsem šel k Lucemburským zahradám, abych se vrátil, narazil jsem na zajímavý dům: na zdi měl přepsaný celý Opilý koráb od Rimbauda, neboť právě v tom domě, když tam ještě byl hostinec, tehdy sedmnáctiletý chlapec báseň napsal.

Potom jsem se dostal do historické budovy Sorbonny (už můžu říkat, že jsem byl na Sorbonně!). Oproti Karolinu je to poměrně nová budova - kardinál Richelieu položil základní kámen univerzity v první třetině 17. století. Je z bílého mramoru, uvnitř je spousta zrcadel, nástěnných maleb a celé je to oproti Karolinu vzdušné a elegantní.

A pak jsem se nakonec metrem svezl k Madeleine (obří budova v centru Paříže ve stylu Artemidina chrámu v Efesu, takže to je trochu jako pěst na oko, ale proč ne) a na bulváru Kapucínů jsem šel kolem domu, v němž se v roce 1895 konalo první veřejné promítání nového vynálezu bratří Lumiérových. A tak začalo to báječné umění zvané film!

Nakonec jsem se vrátil zpátky k Tuilerijským zahradám, abych se metrem zase svezl domů. Obloha se pročistila, a tak jsem nad Eiffelovkou naposledy viděl překrásný soumrak ve stylu "po dešti".

To je celkem hezké rozloučení, nemyslíte?

čtvrtek 7. listopadu 2013

Třetí den v Paříži!

Na čtvrtek jsem si domluvil rendez-vous se svou třebíčskou kamarádkou Karin. Pravidelní čtenáři mého blogu si ji mohou pamatovat jako organizátorku legendární popcornové party. Karin je od září letošního roku na rok v Paříži jako au-pair, bydlí na jednom z ostrůvků v Seině a když zrovna nepomáhá s péčí o tři děti, studuje francouzštinu. To je život!

S Karin jsme se něco před půl desátou sešli před Musée d'Orsay, kde jsou díla významných impresionistů. Opět jsme využili mládežnické slevy 100 % a díla Van Gogha, Moneta, Maneta, Cézanna, Degase a dalších jsme zhlédli zdarma. Bylo celkem zajímavé sledovat, jak Van Gogh barvou rozhodně nešetřil, nebo jak Seurat využíval ty své proslulé drobné tečky. Kromě obrazů je v muzeu i výborná stálá expozice secesního nábytku.

V muzeu zrovna probíhá mediálně zprofanovaná výstava Masculin, která zachycuje nahé mužské tělo ve výtvarném umění od 16. století do současnosti. Zastoupena byla díla španělských mistrů 17. století i La Chapella. Nejvíc mě dostal sál, kde byla zobrazena smrt svatého Šebastiána od různých umělců, z různých úhlů a v různém provedení.

Opera Garnier. Fantom se neukázal
Pak jsme s Karinkou sedli na metro a dojeli na Montmartre. Ze Sacré Coeur (to je ten kostel, co vypadá jako dort) byl sice překrásný výhled na Paříž, ale ty davy turistů nás odradily od delšího nasávání atmosféry. Prosluněným schodištěm jsme sešli z kopce do uliček čtvrtě básníků a v jedné arabské restauraci jsme si dali oběd. Nebyl špatný a každého vyšel cca na 6 euro, což je na pařížské poměry parádička.

Posléze jsme nasedli na metro. Zatímco Karin pokračovala po lince dál, aby se mohla starat o děti, já jsem na Gare de l'Est přestoupil a jel jsem k Opeře Garnier. U té už jsem byl, když jsem Paříž navštívil poprvé před čtyřmi/pěti lety. Teď ji zrovna opravují (což myslím tehdy taky dělali), a tak domov proslulého Fantoma opery pořádně nevynikne, ale je to překrásná budova zvenku i zevnitř, pod kterou je bludiště chodeb i podzemní jezero.

Strop galerie Lafayette
Dovnitř Opery jsem nešel, protože prohlídky byly po půl hodinách a nechtělo se mi čekat, a tak jsem se přesunul do luxusní nákupní galerie Lafayette, kde sídlí zřejmě všechny světové módní domy. Nic na sebe jsem si nepořídil, protože zlatou kreditku jsem si zrovna nechal doma, ale zato jsem navštívil pobočku Monoprix (něco jako Tesco nebo Carrefour) a koupil jsem si něco k jídlu.

Na Francii se mi líbí, že i v té nejzapadlejší pobočce Carrefouru dostanete lepší ovoce a zeleninu než v Tescu v centru Prahy. Dokonce i jogurty (nejrozšířenější jsou zde Yoplait) chutnají líp!

Po galerii Lafayette jsem kolem dalších luxusních obchodních domů Printemps a Haussmann zamířil zpátky před Operu a skrze boční uličky jsem se dostal k Tuillerským zahradám. Tam jsem si otevřel časopis a užíval jsem si poslední hřejivé sluníčko. Na to, že je listopad, tak je v Paříži fakt krásně, kabát jsem měl jenom první den.

Šneci
Večer jsme s tátou a jeho kolegyní zamířili na večeři do jedné z restaurací poblíž Saint-Germain, abychom ochutnali trochu francouzského jídla. Já měl tresku se středomořskou omáčkou a s rýží a bylo to dobré, ale především se chci podělit o předkrm, jímž byli šneci.

Podávali se v ulitách a byli pořádně okořenění a naolejovaní, takže chutnali velice dobře. Člověk se toho nenají, ale když už je ve Francii, nejspíš by to měl zkusit.

středa 6. listopadu 2013

Druhý den mého pařížského dobrodružství

V Paříži je hezčí bloudit než jít najisto. 

Pod fontánou je vchod do muzea. Btw, doporučuju jít
do Louvru co nejdřív ráno. V 9:30 to byla pohoda,
ale když jsem pak v poledne vycházel, už tam byla
fronta jak za komunistů.
Zatímco včera jsem se jen tak pro radost toulal uličkami čtvrti, kde bydlíme, dnes jsem se přidal k davům turistů a už to nebylo ono. Viděl jsem sice hodně pěkných věcí, ale jestli chcete nasát tu pravou francouzskou atmosféru, je lepší zmizet pár bloků dál od profláknutých památek a pozorovat, jak poklidně plyne život v městě nad Seinou.

Svůj druhý den v Paříži jsem začal návštěvou pekárny. Koupil jsem si bagetu a croissant, oboje ještě horké z pece. Podle vzhledu i podle chutě a vůně šlo poznat, že nejde o rozmrazované shity z Tesca. Prodavačky jsou usměvavé a při loučení za vámi volají "Na shledanou, pane! Přejeme hezký den!" Croissanty, pain au chocolat a další sladké pečivo jsou dražší (cca 1,50 za kus), zato bagety jsou úžasně levné (na to, že jsou dobré, člověka zasytí a vydrží dlouho) - kolem 1,25 euro.

Paní, kam se to Adonisovi koukáte?!
Louvre, bývalý palác francouzských králů je neuvěřitelně rozlehlý. Má spoustu křídel, nádvoří a uvnitř skrývá labyrint chodeb. Chudák Ludvík se musel hrozně nachodit. A pak ho k tomu ještě popravili...

Dějiny umění mě vždycky hrozně bavily a Louvre je takovou otevřenou učebnicí, takže jsem si prošel starověké Řecko a Řím (ty sochy bohů a hrdinů jsou dokonalé! Venuše Mélská mi v paměti utkvěla nejvíc), a pak samozřejmě francouzské, italské a španělské malíře (Da Vinci, Arcimboldo, Rafael Santi, Tizian, Delacroix...).

O obrazu Mona Lisa se říká, že je mnohem menší než si všichni představují, ale mně zas tak malý nepřišel - možná to je způsobeno i tím, že kolem tajemného úsměvu La Jocondy je vytyčené dvoumetrové bezpečnostní pásmo, za které se nikdo nedostane, takže zblízka si ji neprohlédnete. Mnohem víc jsem byl proto nadšen z Dámy s hranostajem, Arcimboldových portrétů z ovoce a z obrovitánských pláten Delacroixe a Jacquese Louise Davida, které jsou doslova na dosah.
Oblíbený obraz mého učitele výtvarky živě!
Apple Store je v Louvru přímo pod tou skleněnou pyramidou,
jak můžete vidět v odrazu...

Návštěvník Louvru musí být v neustálém střehu, aby mu něco neuniklo, neboť ve Velké galerii jsou díla všech velikánů vměstnána na sebe takovým způsobem, že v té záplavě až splývají. Když jsem si obrazy procházel, všiml jsem si, jak se některé příběhy opakují (ukřižování Krista, zmrtvýchvstání Lazara, Amor a Psýché, David a Goliáš, vyhnání z ráje, smrt Kleopatry...), a jak jsou všechny vlastně neuvěřitelně brutální a krvavé.

Já a výhled na La Défense
Egypt a středověk jsem vynechal, protože jsem si chtěl pořádně prohlédnout to, co mě zajímá nejvíc, a expozici umění 19. století jsem nenavštívil, neboť mám na zítřek naplánovanou návštěvu muzea impresionistů D'Orsay.

Z Louvru jsem se pěšky vydal přes Tuillerské zahrady na Champs Elysées. Cestou jsem uvízl v knihkupectví, v jehož zadní části měli snad všechny časopisy na světě vydávané v angličtině. Tam jsem si po půl hodině vybírání za 6 euro koupil britské GQ (v Praze totiž stojí cca dvakrát tolik).

Rihanna jako Medúza? To jsem musel mít!
Na Champs Elysées už jsem byl, takže mě ty luxusní obchody a restaurace už tolik nenadchly, ale vystoupal jsem na Vítězný oblouk, z něhož je celá Paříž vidět jako na dlani (protože to je placka). Především je odtud krásně vidět vysoká Eiffelovka čnící nad činžáky a budovy, i supermoderní čtvrť La Défense.

Poslední zastávku jsem si dal Notre Dame. Stejně jako Quasimodo jsem i já vyšplhal až nahoru na jednu z věží, ovšem na rozdíl od Quasimoda jsem já k tomu účelu využil klasické schodiště (jsem tak mainstream!).

Cestou domů jsem se už jenom zastavil v proslulém anglickém knihkupectví (založeno 1919) Shakespeare and Company.

Celý den jsem všechno výše zmíněné prošel pěšky, což je úctyhodné samo o sobě, ale když si uvědomím, že jsem jedl jenom croissant a bagetu, je to naprosto šílené! Paříž mě tak pohltila, že jsem na jídlo vůbec neměl chuť. Ale zítra si to musím vynahradit, protože už mám chuť na maso. Navíc jsem ušetřil, protože všude, kde jsem byl, lidi do 26 let neplatí vstupné.


Všichni si vždycky fotí jeho škaredějšího kolegu, za nímž je vidět Eiffelovka,
 tak jsem si vyfotil tohoto démona shlížejícího na Paříž.

úterý 5. listopadu 2013

První dojmy z Paříže

Ode dneška do soboty jsem v Paříži, tak jsem se rozhodl podělit o několik svých dojmů. Spíš než abych popisoval svůj den od rána do večera vyzdvihnu momenty, které se mi líbily nejvíc - tak nebudu nudit ani sebe, ani vás.

Letěli jsme letadlem z Prahy a ačkoliv v Praze i nad Německem se honila mračna, my letěli nad nimi a já mohl shora pozorovat bělostné pláně prosluněných oblaků. Paráda! 

Úplně první dojmy z Paříže byly smutné. Oproti Praze je francouzské hlavní město hrozně velké a roztahané, z letiště do centra to trvá příměstským vlakem asi třičtvrtě hodiny a pasažéři jsou buď lidi z letiště, nebo nevábně vypadající imigranti různých odstínů tmavé pleti. Tristnímu dojmu napomáhal i vydatný déšť.

Jenže pak jsme zašli na jídlo do jedné francouzsko-italské restaurace. Objednal jsem si rizoto se třemi sýry a chutnalo tak božsky, že Paříž byla najednou krásná. Tento pocit umocňoval i veselý majitel podniku, který nás kromě rizota, salátu a vína ještě cpal bagetkami na přikusování.

K Francii patří platany, okenice a uražená zrcátka...
Kousek od našeho hotelu je Pantheon, kde leží slavní francouzští spisovatelé, vědci a politici. Ohromilo mě, jak je ta budova obří, a pak mě až trochu mrazilo, když jsem stál v kryptě (skvělé bludiště, mimochodem!) pár metrů od pozůstatků Rousseaua, Voltaira, Victora Huga, Alexandra Dumase, Emila Zoly či manželu Curieových. Z toho místa šel respekt. Navíc jsem tam jakožto student měl vstup zadarmo, tak proč ten socialistický výdobytek nevyužít.

Moji hipsterší kamarádi mě vybízeli, ať se v Paříži zajdu podívat na dům, v němž kdysi sídlil avantgardní salon Gertrudy Steinové. Jak jste mohli vidět v Půlnoci v Paříži, sjížděla se tam tehdejší umělecká elita od Fitzgeralda po Picassa. Já na Rue de Fleurs 27 potkal jenom maminku s holčičkou, které zrovna na nástěnku v přízemí vyvěšovaly nový rozpis zametání chodníku. Jak neavantgardní!

Pak jsem se přes Lucemburské zahrady vrátil zpátky a hned třikrát mě málem srazili Francouzi zuřivě provozující jogging. V Praze nebo ve Vídni jsou běžci spíše rozvážní, zadumaní, jako by si u toho chtěli odpočinout. Francouz ale neběží, Francouz sprintuje a přitom heká, dýchá seč může a dupe tak nehorázně, že by mu sluchátka hned vypadla z uší. 

Ještě jedna věc mě v první den zaujala. Pařižané si zvědavě prohlížejí kolemjdoucí a s protijdoucími jaksi mimoděk navazují oční kontakt, což mi ohromně vyhovuje. V Praze se totiž všichni dívají do země ve snaze ochránit si anonymitu, jsou nervozní, když se na ně někdo dívá a naopak cukají pohledem, když někdo přistihne, jak se koukají sami.

V Paříži je přitom nač koukat! Hipsterští tátové se strništěm a pestrobarevnými čapkami venčí děti, dědové v parku hrají pétanque, na rohu ulice pokuřují krásné slečny s mašlí ve vlasech a s neuvěřitelně dlouhými řasami a všechno to zalévá vůně makronek z všudypřítomných pekáren...

neděle 6. října 2013

Jak Ráďa potkal Bertu

Když jsem v lednu 2012 začal psát tento blog, dal jsem si předsevzetí, že u něj vydržím alespoň rok. To se mi povedlo, a tak jsem ho postupně začal opouštět. Asi to má i něco společného s dospíváním a tím, jak mi přibývají povinnosti.

Každopádně bych se s věrnými čtenáři ještě rád podělil o svou sedmou a zřejmě poslední grotesku Jak Ráďa potkal Bertu. Podle Lukáše Bejčka z Twitteru je to moje nejlepší groteska vůbec. A to mě těší. Říká se, že přestat se má v nejlepším!


Teď svoje zážitky a vzpomínky na natáčení sepisuji a doufám, že se mi do Vánoc podaří napsat biografii. Takové memoáry hvězdy němých filmů. Byla to krásná část mého dosavadního života a až jednou budu starý a vrásčitý, rád si ji prolistuju a připomenu si věci, které bych jinak zapomněl.

O průběhu psaní své autobiografie vás nepravidelně budu informovat!

čtvrtek 22. srpna 2013

Moje současná posedlost: EMMA SMETANA

Ano, kvůli ní se dívám na Televizní noviny na Nově...

Její krása mě donutila i k básnické tvorbě:


Líbí se vám Emma Smetana? Nebo dáváte přednost divoké Makové panence Anetě Savarové?

pondělí 19. srpna 2013

Gillian Flynnová očima Reese Witherspoon

Mám rád Reese Witherspoon od té doby, co jsem ji viděl ve filmu Walk the Line. A Gillian Flynnová mi se svou Zmizelou při čtení vyrazila dech (ten zvrat!). Proto mě potěšilo, když jsem ve starém čísle Entertainment Weekly našel pochvalný článek, který herečka o spisovatelce napsala.

Zrovna jsem v Atlantě natáčela jeden film a zašla jsem se do místního knihkupectví podívat po výtisku Zmizelé, toho neuvěřitelného nového románu od Gillian Flynnové. 


Tu knihu jsem už četla před několika měsíci a příběh perfektního páru Amy a Nicka Dunneových mě naprosto omráčil. Jak jejich manželství po pěti letech vychladlo a jak Amy záhadně zmizela zrovna na výročí svatby. Nemluvě o druhé polovině knihy, která ukazuje, že nic není, jak se zdá.

Zmizelá je jedna z těch knih, jejichž čtení vyvolává závislost. Takže i když už předem víte, že příštího dne budete litovat nedostatku spánku, nemůžete přestat otáčet stránky. Dokonce ani když se k vám uprostřed noci překulí váš partner a ospale se zeptá: "Co to sakra čteš?"

Myslela jsem, že tahle Gillian Flynnová musí být děsivý člověk, když se umí vrtat v lidských charakterech s takovou zručností. Chtěla jsem to zjistit, a tak jsem ji pozvala na oběd. 

Doufala jsem, že poznám temnou, komplikovanou a zádumčivou spisovatelku, která by se mnou rozebírala všechny chyby seriálu Dexter a každý nevyřešený kriminální případ amerických dějin. 

Hrozně mě zklamala. 

Ukázalo se totiž, že se nejedná o žádnou pohanskou bohyni z louisianských bažin, ani o chladnokrevnou švédskou profesorku. Ve skutečnosti je to milá, inteligentní matka dvouročního dítěte, která se svým milujícím právnickým manželem žije v Kansas City. O nevyřešených případech ale mluví ráda (věděla jsem to!). 

Pak mě napadlo, že to je přesně to, co dělá Amy Dunneovou ve Zmizelé tak fascinující. Amy je na první pohled taky tak milá a normální, ale když nahlédnete pod povrch, objevíte její temnou stránku...


Nicméně, zpátky k příběhu... Natáčela jsem v Atlantě a zabruslila jsem do knihkupectví, abych pořídila jeden nebo dva výtisky Zmizelé pro svoje přátele. 

A nikde jsem ji nemohla najít. Podívala jsem se na všechny stolky. Nic. A tak jsem sáhla po jiné knize, na kterou jsem si brousila zuby a stoupla si do fronty. Podívala jsem se kolem sebe a asi tři lidi ve frontě před pokladnou drželi Zmizelou! 

Okamžitě jsem přistoupila k pultu a zeptala se prodavačky, kde ji mají. Tahle milá Jižanka mě zavedla k regálu označeném "Bestsellery". A tam jsem ji spatřila. Úplně nahoře. Pod cedulí, který hlásal "#1 New York Times Bestseller". 

To není špatné na milou holku z Kansas City...

(Zdroj: Entertainment Weekly ze 7. prosince 2012, str. 47)

Reese Witherspoon Zmizelá zaujala natolik, že se finančně podílí na jeho filmové adaptaci a stala se producentkou. Režírovat bude David Fincher a hlavní role si zahrají Rosamund Pike a Ben Affleck.

sobota 13. července 2013

Už jste četli Temnou hrdinku?

O fenoménu vydávané fanfiction jsem tady psal už dřív. Nyní tento trend z báječného světa literatury přichází i do České republiky. Na pulty knihkupectví se totiž dostává kniha Temná hrdinka od Abigail Gibbsové (*1994). 
Společně vrátíme upírům důstojnost.
Kupujte Temnou hrdinku!


V patnácti letech hormonálně nevybouřená Abigail začala psát na svůj blogísek povídky na motivy Stmívání. Vzhledem k tomu, že má tato současná studentka Oxfordu mnohem bohatější slovní zásobu a smysl pro příběh než Stephenie Meyerová, netrvalo to dlouho a její povídky si získaly obrovskou popularitu.

Abigail proto začala psát tak, aby na sebe povídky navazovaly. Toho si všimli britští nakladatelé a mladé autorce nabídli pohádkový honorář a smlouvu na knižní trilogii. První díl - Večeře s vampýrem - rozehrává sice známý příběh o zakázaném vztahu mezi lidskou dívkou a nesmrtelným vampýrem, ale vampýři jsou zde vykresleni nikoliv jako třpytící se figuríny na mazlení a dovádění, nýbrž jako temné a krvelačné bytosti.

Každý se dnes ohání právy černochů, homosexuálů, žen atd., ale na práva upírů se zapomíná. Kdysi to přitom byly skutečně důstojné bytosti. Vzpomeňte si na Drákulu nebo upíra Nosferatu! Trend, který Temná hrdinka nastoluje - jakýsi návrat ke kořenům - se mi proto opravdu líbí.

úterý 18. června 2013

Zemřela Esther Williams: hvězda muzikálů, která za sebou udělala vlny

6. června v 91 letech zemřela plavkyně a hvězda technicolorových aquamuzikálů 40. a 50. let Esther Williams. Jejími nejznámějšími filmy jsou Neptunova dcera (1949) a Million Dollar Mermaid (1952).

Esther Williams strávila bezmála 20 let své kariéry ve stáji studia MGM, kde využila své plavecké schopnosti k různým tanečním a plaveckým vystoupením ve stylu akvabel, aby se nakonec uchýlila k Universalu, kde už její úspěchy nebyly tak velké.

Na přelomu 50. a 60. let podstoupila experimentální psychoterapii pomocí LSD a velice si ji pochvalovala, což způsobilo ohromný poprask.

Letos poslední hvězdy klasického Hollywoodu vymírají jako po dešti (Deanna Durbin, Celeste Holm, v Česku Eva Gerová). Pro více žijících legend navštivte můj příspěvek o hvězdách stříbrného plátna, které pamatují víc než učebnice filmové historie.

Esther Williams byla nebezpečná!

Zachraňte nový občanský zákoník!

V současné politické krizi se sice hodně omílá kdo s kým kde co a jak, úplně se ale zapomíná na fakt, že s odchodem Nečase je v ohrožení nový občanský zákoník, který by z České republiky udělal zemi západoevropského stylu.

Ruší totiž dědickou a darovací daň, mění daň z prodeje nemovitosti (zatímco teď ji platí ten, kdo prodává, podle nového zákona ji bude platit kupující), umožňuje odkázat své jmění komukoliv a vůbec umožňuje člověku svobodněji zacházet s jeho majetkem.

Socialisté a komunisté nový zákoník odmítají a hrozí tak, že místo toho, aby důležité změny začaly platit od ledna 2014 se jich nedočkáme nikdy.

neděle 9. června 2013

Zámostí 2013: potkal jsem se s Charlie Straight a bylo to bezva!

Lepší než léto, horké noci a hvězdná obloha je hudební festival v pěší vzdálenosti od domu, takže si můžete užít festivalovou atmosféru s pohodlím vlastní postele. V mé rodné Třebíči už se spoustu let koná komorní alternativní festival Zámostí. Když se vyvede počasí a konstelace účinkujících i návštěvníků, jde o perfektní zahájení léta.

Pohled přes řeku, v pozadí zámek
Zámostí se koná na podzámecké nivě, hned u řeky, za mostem vedoucím do židovské čtvrti. Koncem jara, začátkem léta, kdy se tento festival obvykle koná, se Třebíč vyšvihne mezi zajímavá města, aby davy hipsterů, květinových dětí, dredařů, milovníků techna a dalších lidí řádně přivítala.

V kině se promítají artové filmy typu Kvílení, konají se výstavy, lucerny v židovské čtvrti dostanou růžová skla (nechápu sice, proč má historická čtvrť v noci svítit jako nevěstinec, no ale budiž, atmosféru to má), obchody a bary mají prodlouženou otevírací dobu a ulice jsou dlouho do rána živé nejen kroky opilců, ale také vystoupeními různých kejklířů.

Letos počasí přálo napůl (první den pražilo sluníčko, ale druhý bohužel přišla dešťová přeháňka).

Z účinkujících se mi nejvíc líbil báječný rocknrollový band ve stylu 50. let (měli i červená saka a napomádované vlasy!) The Fireballs, protože na jejich hudbu jsem ze všech sil tančil twist a rocknroll a bylo to parádní. Škoda jen, že vystupovali v pátek odpoledne jako jedni z prvních a měli proto dost malé obecenstvo - kotel pod pódiem jsem musel založit já se svými přáteli.

To byl pátek. No a v sobotu jsem se samozřejmě nejvíc těšil na Charlie Straight. Jejich vystoupení bylo plné energie a mělo to švih - jsou to profesionální šoumeni, kteří umí rozdivočit lidi pod pódiem (ať už skákáním do lidí nebo navazováním očního kontaktu s první řadou). Díky svým kontaktům jsem se dostal do backstage a mohl jsem si promluvit s několika členy kapely.

Například Johnny (ten blonďatý kytarista) mě překvapil tím, jak je tichý (oproti jeho divokému brnkání na kytaru na pódiu). Říkal mi, že ten den už byli v Karlových Varech a že cestou do Třebíče na dé jedničce jim cestu zkomplikoval kamion s vysypanými kuřaty. A další den zase jedou do Prahy na natáčení jakéhosi pořadu, takže mají nabitý program. Letos v červnu prý mají osmnáct vystoupení, což je zatím nejvíc. 

A pak jsem měl možnost prohodit i pár slov s frontmanem Bertíkem, na něhož se po vystoupení sesypaly roje náctiletých fanynek. Albert mi řekl, že v Třebíči už jsou podruhé a že naposledy tady zabloudili a přijeli pozdě na vystoupení, tak teď už se aspoň trochu orientují. 

Klávesák, Zuzka, Bertík a já
Kamarádka M. říkala, že pak kapelu potkala na cestě do restaurace, kam se šli najíst, a taky se s nimi bavila, jenomže z nich byla tak nervózní (ukázkový starstruck), že se zmohla jen na pár trapných hlášek.

Ale na Zámostí nechodím ani tak kvůli kapelám jako spíš kvůli kamarádům a známým. Letos jsem se potkal s bývalými spolužáky z gymplu a viděl jsem i spolužačku ze základky. Ale většinu času jsem trávil se svou partou, popíjením, tuctuc tancováním v technostanu, povídáním (spoustu z nich vidím jenom jednou dvakrát za měsíc) a dokonce jsem pokecal i s klukem, kterého už jsem neviděl tak pět let.

Goodbye, Goodbye! Charlie Straight opouštějí Třebíč
Taky jsem zažil další celebrity moment, když se se mnou chtěly vyfotit dvě slečny, kterým se hrozně líbí moje filmy. Říkaly mi, že jsou moje fanynky a že se snaží grotesky sdílet dál a i těm dalším lidem se to hrozně líbí. To mě ohromně potěšilo.

Abych parafrázoval nechvalně proslulého Pata Crycheera: Třebíč byla tento víkend "hlavní město zábavy!"

pátek 31. května 2013

Česká televize má právo veřejnoprávně kazit vaše děti!

"Dva bobři jsou lepší než jeden!" Kdy se Space Teens
dostanou na obrazovky ČT?
O tom, že Česká televize (stejně jako Český rozhlas) je přebujelá a vyrovnaností posedlá instituce, kterou by bylo nejlepší zrušit, vám povím jindy. Tentokrát se podíváme na její expanzní snahy.

Vedení ČT si totiž pojem "veřejnoprávní" překládá jako "monopolní", a tak se rozhodlo spustit přibližně milion dalších stanic, aby rozdrtili zkaženou komerční konkurenci soukromých televizí. 

Kromě ČT Art (ČT 2 verze 2.0) má vzniknout i ČT Déčko, stanice pro děti.

Pedobear si Déčko pochvaluje...
Při tvorbě Déčka se tvůrci utrhli z řetězů natolik, že mi to připomíná onu dětskou show, v níž se dvěma bobry účinkovala Robin Scherbatská a.k.a. Robin Sparkles.

Tak za prvé: Déčko může v osobách, které alespoň trochu ovládají angličtinu, vzbuzovat asociace značně nevhodné, zvlášť pokud jde o dětskou stanici. Who wants the D?! Kids!!! Pedobear už si jistě připravuje dodávku.

A za druhé: počítám, že stejný milovník dvojsmyslů stojí i za tvorbou duhového loga, které jako by z oka vypadlo vlajce Gay Pride. Symboly hnutí za práva sexuálních menšin jsou poměrně zvláštní volbou pro logo dětské stanice.


Reklamní agentura si z veřejnoprávní televize evidentně vystřelila a byrokrati z Kavčích hor jim na to naletěli, respektive vůbec je nenapadlo v tom hledat něco víc. Je to všechno hrozně úsměvné, dokud si neuvědomíme, že takovéhle nezodpovědné instituce všichni platíme z koncesionářských poplatků...

Tiskové oddělení ČT se k tomuto veřejnoprávnímu trapasu nevyjádřilo.

středa 29. května 2013

Plány Václava Moravce na důchod: koupit chalupu za Prahou a pěstovat tam zeleninku!

Bez obvyklé košile a saka si moderátorské eso Václava Moravce dokáže představit jen málokdo. Podle Ráďových exkluzivních informací však má oblíbený novinář a odborník na žurnalistickou etiku v plánu společenský oděv vyměnit za farmářský úbor a slamák! 


"Kdy je nejlepší zasázet jahody?" a "Co je nejlepší proti plevelu?" dost možná budou nové otázky Václava Moravce. Držitel šesti (ne-li více!) cen TýTý, možná brzy značně změní styl svých otázek. Svým studentům se totiž svěřil s tím, že si je dobře vědom toho, že v televizi a rádiu nebude moci působit věčně.

"A tak už trochu počítám, že zůstanu učit a ve volném čase budu na chalupě za Prahou pěstovat okurky," prohlásil Moravec. Dodal, že už se celkem těší, neboť jeho současná práce - jakkoliv ji miluje - je značně stresující.

Tak až si za pár let půjdete na farmářské trhy pro ovoce a zeleninu, pořádně si pěstitele prohlížejte. Je docela možné, že vám brambory s televizním úsměvem navrch podá Václav Moravec. 

pondělí 27. května 2013

Mých top 5... SONGŮ ZE SOUNDTRACKU DO GATSBYHO

Zdá se, že soundtrack do Velkého Gatsbyho vzbuzuje stejně rozporuplné reakce jako film samotný. Slyším buď chválu na originalitu a spojení současné hudby s jazzem, anebo pohrdlivé řeči o anachronismech a "Džejzet ve dvacátejch letech nežil, nebo jo?".

Já si však tu hudbu i navzdory své nechuti k většině současné hudební scény poměrně oblíbil, neboť smíchání s filmovým stylem a trochou jazzu a retro nádechu ukázalo, že i umělci, které běžně nevyhledávám, by se dali poslouchat, kdyby se trochu víc snažili.

5. Bryan Ferry Orchestra - Love Is The Drug Bryan Ferry je staromódní jazzman, který se bez elektronických udělátek dokázal prosadit i dnes. Díky tomu, že se objevil na soundtracku do Gatsbyho třeba ukáže současné generaci, jakou měla hudba dřív úroveň...



4. Sia - Kill And Run Ve stylu šansonů k Jamesi Bondovi soundtrack obohatila svým dramatickým hlasem Sia. Kill And Run se svým textem do Fitzgeraldova příběhu báječně hodí, ale ve filmu jsem ten song nikde nezaznamenal - opravdu ho ze snímku Luhrmann vynechal, nebo jsem si ho jenom nevšiml?

3. will.i.am - Bang Bang Charleston ke 20. letům patří stejně jako k dnešku remixy. A tak will.i.am spáchal remix charlestonu. Prvoplánové? Ano, ale neuvěřitelně chytlavé.


2. Fergie - A Little Party Never Killed Nobody Tenhle bouřlivý song mě upoutal už v trailerech na Gatsbyho. Ukazuje divokost, nespoutanost a chuť do života, které předcházely velkému pádu. A malá party ještě nikdy nikoho nezabila, viďte? Skvělý letní party song...


1. The xx - Together Zpočátku mi to přišlo nevýrazné, ale když jsem zbytek soundtracku oposlouchal, tohle mě ohromilo teprve když jsem to slyšel poněkolikáté. Ta zvláštní nesmlouvavá tikavost jako by znázorňovala, že čas letí... A na konci brnkání kytar a hlasy doprovodí smyčce a je to paráda. Mainstramově alternativní The xx, jak je máme rádi...


Nutno dodat, že kromě songů z oficiálního soundtracku ve filmu zazněly i skutečné dobové hity jako Let's Misbehave. A dech brala jazzová verze Bachovy Toccaty a Fugy, monumentální Rapsodie v modrém (proti ohňostrojům) a foxtrotové zpracování Lany Del Rey (ta holka se hodí do jazzového klubu!).

čtvrtek 23. května 2013

Muslimové řežou lidem hlavy a pálí auta. A Evropská unie reguluje bazény

Tento týden je poměrně bohatý na šťavnaté události. A nemyslím teď zrovna rozchod Roberta Pattinsona s Kristen Stewart.

Ve Stockholmu už bezmála týden imigranti podpalují auta, rabují obchody a útočí na policisty, protože se cítí být diskriminovaní. Prý nemůžou sehnat práci - nejspíš nikdo nechce zaměstnat člověka, kterému přes šátek není vidět do obličeje, neumí jazyk a ve volném čase odpaluje bomby.
Pokud se nevzpamatují přistěhovalci,
snad se vzpamatuje Evropa!

Mladí muslimové však násilím ve Švédsku, jedné z nejsociálnějších a nejtolerantnějších zemí světa, potenciální zaměstnavatele určitě nenadchnou. Kdyby se místo flákání po mešitách a kouření vodní dýmky raději učili jazyky, chodili do školy nebo se zapojili do společnosti třeba otevřením stánku (kebabů není nikdy dost!), všem by bylo lépe.

A otřesná zpráva přišla z Británie, kde za bílého dne dva černí muslimové uřezali kolemjdoucímu vojákovi hlavu. Šokovaným přihlížejícím jenom sdělili to, co už jsme všichni stejně věděli, tedy že naši civilizaci chtějí zničit.

A kdo čekal, že Velké Británii nějak projeví soustrast či nabídne pomoc Evropská unie, ten se zmýlil. Bruselští byrokraté mají příliš práce se sepisováním dvoutisícstránkového nařízení ohledně prodeje peroxidu vodíku do bazénů. Ten má být od ledna přísně regulován - kdo si bude chtít vyčistit bazén, ten bude muset úředníkům vypláznout tři stovky. Proč? Protože peroxid vodíku může být údajně zneužit k výrobě bomby.
"Soudruzi! Slyšel jsem, že pořád ještě existují nějaké
oblasti života, které jsme nezregulovali!"

Evropská unie se ve své blahosklonné pacifičnosti rozhodla nebojovat přímo proti teroristům, nýbrž proti vlastním občanům. Počítám, že zanedlouho taky budou nůžky na prodej pouze v obchodech se zbraněmi, protože jsou ostré. Myslím přitom, že by mnohem účinnější bylo začít proti teroristům bojovat aktivně.

Pokud totiž Evropané kvůli strachu byrokratů z potenciálních hrozeb přijdou o svobodu, základní princip západní civilizace, teroristi už vyhráli.

Za karikaturu Evropy a Araba děkuji nevyčerpatelnému sběrači internetových kuriozit a zajímavostí Martinu Holzknechtovi!

neděle 19. května 2013

Velký, extravagantní, dekadentní Gatsby. A mrcha Daisy

Gatsby má spoustu přídavných jmen. Nejznámější je samozřejmě to z názvu Fitzgeraldovy knihy - Velký. Po zhlédnutí filmového zpracování od mistra kýčaře Baze Luhrmanna mě však napadá milion dalších:

  • Extravagantní Gatsby - tolik šampaňského, konfet a šílených módních kreací nikde neuvidíte
  • Retro Gatsby - samozřejmě je to zasazeno do horkého léta roku 1922, takže očekávejte mikáda, cigarety na špičkách, spoustu brilantiny, krásná auta a charleston i foxtrot 
  • Dekadentní Gatsby - charleston v bazénu, popíjení zakázaného alkoholu, pokleslá morálka
  • Dechberoucí Gatsby - některé záběry (zvláště ty na večírcích) jsem nemohl očima vstřebat komplet, protože bylo pořád nač se dívat
  • Aktuální Gatsby - nejen díky hudbě (v soundtracku se jazz mísí s hip hopem a dalšími současnými styly), ale i hospodářské krizi, která bouřlivým 20. létům následovala a visí ve vzduchu tak hmatatelně, že si všichni užívají, dokud to jde (my už ji snad máme za sebou), a díky nečernobílým postavám (kdejaká celebrita si s Daisy může podat ruku)
Osobně si myslím, že jde o Luhrmannův nejlepší film, protože na rozdíl od Moulin Rouge a Romea+Julie, kde byla extravagance a kýčovitost našroubovaná uměle, do Fitzgeraldova světa zbohatlíků na východním pobřeží v bouřlivých 20. letech se prostě hodí. 


Filmového labužníka jako jsem já potěší narážky na historii kinematografie: reklama na Robina Hooda s Douglasem Fairbanksem, úhel kamery v bazénu jak ze Sunset Boulevardu, černobílé zrnité art-decové logo Warner Bros. na začátku filmu, Gatsbyho sídlo coby palác Xanadu z Občana Kanea... 

Jazzová historie světa
Úplně samostatnou kapitolou je hudba, kterou spousta lidí kritizuje (ostatně jako celý film: Gatsby je zřejmě jeden z těch rozporuplných filmů, které budete buďto milovat, nebo nenávidět, ale jejichž skutečnou hodnotu ukáže až čas). Mně osobně se tam hodila. Navíc kromě songů ze soundtracku se můžete těšit na jazzovou Toccatu a Fugu od Bacha, monumentální Rapsodii v modrém od Gershwina, která vás téměř dovede k slzám, a foxtrotovou verzi songu Young And Beautiful od Lany Del Rey. 

Leonardo hraje skvěle, protože on nehraje, on JE Jay Gatsby. Carey Mulligan je lidštější Daisy než v knize, ale pořád mrcha. Proč je Daisy Buchananová mrcha?
Kdybyste se ve světa Gatsbyho nemohli
zorientovat. OBSAHUJE SPOILERY!
  • nejdřív si Gatsbyho nevezme, protože nemá peníze
  • pak si Gatsbyho nevezme, i když má peníze, protože to jsou "nové" peníze
  • nechce opustit svého bohatého manžela, kterého ani nemiluje, protože by přišla o společenskou prestiž
  • SPOILER! to ona zabije Myrtle, ne Gatsby, a ani se ho nesnaží opravit, když gentlemansky vezme vinu na sebe
  • SPOILER! nejenže Gatsbymu nakonec ani nepřijde na pohřeb, ona mu ani nepošle kytky!
Gatsby je pro Daisy prostě příliš dobrý. 

No ale zpátky k filmu. Ten splnil mé představy a očekávání a já ho určitě chci vidět znovu. Je lepší než verze ze 70. let s Robertem Redfordem, protože je odvážnější, odvázanější a temnější. Doporučuju nejen fanouškům knižní předlohy!

pátek 17. května 2013

Léto je tady! A ovoce s ním...

Miluju ovoce. 

Jednak je zdravé - čistí tělo, udržuje pocit sytosti, takže se člověk nepřejídá a obsahuje spoustu vitamínů a bůhvíčeho dalšího - a jednak mi moc chutná. V obchodech i na různých trzích už jde navíc sehnat i takové, na které člověk během zimy nenarazil, ač se snažil sebevíc.

Jahody, nektarinky, hrozny, pomalu už začínají i mé oblíbené broskve a nemůžu se dočkat melounu... Když se k tomu ještě přidají celoročně dostupné banány a jablka, člověku dojde, na kolik různých způsobů si může ovoce připravit jako lahodnou a zdravou svačinku.

Dělám si teď hodně ovoce s jogurtem, beru si ovoce do školy i jen tak do krabičky. Už je taky natolik hezky, že se dá chodit běhat, a tak se snažím třikrát až čtyřikrát týdně hned po probuzení rozhýbat organismus.

Navíc jsem se konečně odhodlal k nákupu mnou vytvořeného müsli z Mixit.cz. Radost mi jen kazí, že toto krásné počasí a ovoce u nás není celý rok. Buďto si budu muset počkat na ono pověstné globální oteplení, nebo se přestěhovat někam na jih...

středa 15. května 2013

Z Reflexu kvůli Šafrovi odcházejí první redaktoři! Víme kteří!


Když jsem zde před týdnem psal obhajobu prvního čísla Reflexu pod vedením Pavla Šafra, nevěděl jsem ještě, že uvnitř společenského časopisu to pěkně vře.

Reflexem na příchod obávaného Bulvarizátora je odchod hned tří až čtyř tváří oblíbeného magazínu.

Ti údajně hned na první poradě s Pavlem Šafrem zjistili, že spolu nenajdou ani pracovní, ani lidské slovo, a tak raději opouští redakci. Podle Ráďových interních zdrojů jde o art direktora Roberta V. Nováka, editora Miloše Kozumplíka a redaktora Petra Volfa.

Z jiného zdroje jsem se ale dozvěděl, že pokud miliardář Andrej Babiš skutečně koupí českou pobočku vydavatelství Ringier Axel Springer, jak se šeptá v posledních týdnech, Šafr nejspíš zase bude muset odejít. Stejně jako Libuše Šmuclerová. Babiš prý nemá rád ani jednoho z nich.

Bude moci Pavel Šafr konečně začít vytoužené studium umění ve Florencii, nebo jsou spekulace o Babišově touze po vlastní mediální korporaci pouhou fámou? A stane se z Reflexu skutečně týdenní verze Blesku, jak se odcházející zaměstnanci obávají?

Celou kauzu bude Ráďa i nadále sledovat!

pondělí 13. května 2013

Trapná propaganda EU: když reklama obraz spíš poškodí než vylepší

Při brouzdání po zpravodajských webech jsem narazil na zvláštní titulek, který mi jaksi neseděl do stylu iDnes. 

EVROPSKÁ UNIE NEJSOU JEN PŘEDPISY A NAŘÍZENÍ, SVÝM OBČANŮM TAKÉ POMÁHÁ

No a samozřejmě když jsem ten titulek připomínající práci redakce školního časopisu rozklikl, ukázalo se, že mě můj mediální instinkt nezklamal: jde o komerční sdělení. Může ovšem fungovat?

Už na první pohled je jasné, že zde něco není v pořádku. V normálním článku na iDnes by nepoužili tak pozitivní a "vlezdoprdelkovský" styl. A když čtenář ještě před titulkem uvidí nápis, že se jedná o komerční sdělení - má potřebu číst dál?

Kdo si dobrovolně čte reklamy?

Já si ji ze zvědavosti prolétl, abyste se nemuseli obtěžovat vy. Perex - nejdůležitější část článku (první odstavec hned pod titulkem, pro neznalé) style připomíná běžná propagandistická hesla: 
Může se zdát, že členství v Evropské unii přináší jen povinnosti. Lidem ze zemí Unie ale nabízí i mnoho práv. Ta se mohou hodit při cestování do ciziny, studiu, hledání práce za hranicemi nebo při koupi zboží. Představit je chce Evropská unie v celoroční kampani, která se nazývá Evropský rok občanů.
Největší dáreček pro odpůrce EU ovšem čeká až pod nicneříkajícím obrázkem s modrým glóbusem zaměřeným na Evropu. Tam pisatel zdůvodňuje existenci EU tím, že reguluje, co se dá (a řeči o zbytečných povinnostech v úvodu, zdá se, byly pouze návnadou):

Mezi největší úspěchy poslední doby patří stanovení maximální částky, kterou vám operátoři mohou účtovat za volání ze zahraničí. 

Jé! To jsme rádi, že Unie zase zavedla milion pravidel navíc, určitě to přispěje k větší konkurenci mezi operátory... Nejvíc mi ovšem vadí tón, s kterým článek regulace popisuje jako to nejlepší, co nás mohlo potkat. 

Regulace podle eurokratů vyřeší všechno. A když ne, tak
jich je málo!
Následuje snůška obvyklých průpovídek o možnosti vycestovat za studiem a prací do zahraničí (jako by EU měla patent na cestování). O kvalitě programů typu Erasmus, kde studenti mohou strávit rok chlastáním v zahraničí raději pomlčím, protože někteří spolužáci o tom uvažují a nechci být za zloducha, který jim ničí sny.

O tom, jak je EU zbyrokratizovaná svědčí srozumitelnost textu, kde se to jen hemží výrazy: EUROPASS, EURES atd. 

Je jasné, že si Evropská unie snaží napravit poškozenou reputaci. Jenže myšlenka, že se jí to podaří skrze uboze napsané a na první pohled viditelné PR články, je hodně vedle. Co třeba ty "zbytečné povinnosti", od kterých se distancuje, raději skutečně zrušit? Bylo by to levnější než tato trapná reklama.

neděle 12. května 2013

Vyhlašuji válku velkému V!

Nedávno jsem musel psát několik dopisů lidem, které neznám, a tak jsem chtěl vypadat chytře. Proto jsem V dopisech psal Všude "Vaše práce" a "určitě Vám odepíšu" a tak dále. A myslel jsem, že se z toho zblázním.


Když píšu mail lidem, které jsem už V životě Viděl osobně, píšu "vám", "vaše", "vy" a podobné Výrazy s malým V. Jednak proto, že to neuvěřitelně ušetří čas, ale také mi přijde, že toto rádoby zdvořilé Vznešenostní oslovování dnes čím dál tím Víc působí jako anachronismus.

Navíc mi to zprotivili idioti, kteří Velké písmeno používají i V oslovení Ty, Tobě nebo V případech, kdy se Velké písmeno nepíše. Uvedu příklad:
Šel jsem k Vám.
Tady někdo chtěl působit natolik na úrovni a Vzdělaně, až to přehnal. Za tohle prznění češtiny bych Vraždil. 

A tak jsem se rozhodl, že pokud zrovna nebudu psát britské královně nebo panu děkanovi, Velkému V se budu Vyhýbat.

Vyhlašuji Válku Velkému V!

sobota 11. května 2013

Knižní tipy na květen

Venku už je poměrně hezky, tak popadněte knížku a upalujte ven na lavičku! Není nic lepšího než si číst a přitom se slunit - vstřebávat vitamín D a dobrý příběh. Co vám doporučím teď?

Natočil jsem nové Knihoblogy, tak mrkněte na dvě dvouminutová videa a nechte si poradit od knižního znalce mého formátu!

OSTRÉ PŘEDMĚTY jsou psychologický thriller od Gillian Flynnové, kterou média označují za vůbec nejlepší současnou spisovatelku. Její knihy jsou obvykle soustředěny kolem komplikovaných jedinců a na konci čeká zvrat, který nejde uhádnout, ač se snažíte sebevíc.

NELEHKÝ DEN je příběh, který se čte stejně snadno jako jakýkoliv válečný či špionážní román, jenže se liší tím, že jde o popis skutečné mise. A to přímo té, při níž před dvěma lety Američané zabili Usámu bin Ládina, nejhledanějšího teroristu na světě. Autor část zisku věnuje válečným veteránům, takže koupí knihy přispíváte na boj s terorismem.

Navíc v druhé půlce měsíce Odeon ve své edici Světová klasika vydá luxusní vydání Velkého Gatsbyho, na které už se taky moc těším kvůli filmu.

A ještě se chci pochlubit první fan girl Knihoblogu. Pod videorecenzi na 1Q84 napsala:
I dont understand even a single word but i like this video. And you look so cute. This version of 1Q84 looks nice. I like it more than usa version!
!!! 
 

pátek 10. května 2013

Když si Lana Del Rey vezme inspiraci z Fantazie, je to... fantazie!

Lana Del Rey dnes na YouTube pustila hudební klip ke svému gatsbyovskému songu Young And Beautiful, který se v ústředním refrénu ptá "budeš mě milovat, i když už nebudu mladá a krásná?". Odpověď zní ano. Lanu budeme milovat vždycky, protože její snová inspirace téměř zapomenutými úseky historie je kouzelná.

Podívejte se na klip...


Mladá zpěvačka si tentokrát vzala notnou dávku inspirace z Disneyova zvláštního animovaného filmu Fantazie (1940). Stokowski tentokrát nediriguje Toccatu a Fugu od Bacha ani Louskáčka od Čajkovského, efekty s barevným osvětlením a stínohra jsou ovšem totožné. Stejně tak i drobné art-deco prvky.



A výsledkem je báječné melancholické retro, na jaké jsme od Lany zvyklí. Po jejím coveru šedesátkového hitu Summer Wine tak retro princezna nepřestává dokazovat, že je věrná svému jedinečnému stylu, který jí sluší.

čtvrtek 9. května 2013

Návrat Pavla Šafra do Reflexu není žádná katastrofa!

Když se před nějakým měsícem objevila na internetu zpráva, že Pavel Šafr se vrací na místo šéfredaktora Reflexu, většina mých známých z médií se zděsila. I já jsem měl obavy. Pavel Šafr je novinář proslulý mnoha pragmatickými názory, které část intelektuální veřejnosti často nesdílí. 

Dnes vyšlo první číslo pod "Bulvarizátorovým" vedením. A musím říct, že rozhodně nejde o žádný odpad. Dokonce jsem si s chutí přečetl víc článků, než v posledním čísle. Včetně Šafrova výborného úvodníku o Miloši Zemanovi. 

Šafr umí vypíchnout aktuální situaci tak, jak ji cítím i já a sdělit svůj (v tomto případě i můj) názor tisícům čtenářů. Jako jediný časopis začal Reflex upozorňovat na možnou blížící se oranžovo-rudou koalici, která velmi pravděpodobně vznikne po příštích volbách, a ukazuje možné následky.

Ta ironie, nadsázka, politická satira a neúprosná kritika na zdejším mediálním trhu značně chyběla.

Líbí se mi, když si časopis najde svůj úhel pohledu a politické zaměření. Když se z média stane názorová platforma, kterou podobně smýšlející lidé s chutí pravidelně čtou a vidí, že nejsou ve svých postojích osamoceni.

Takže je vše v pořádku: pivo chutná pořád stejně dobře, ovoce je čím dál tím levnější a Reflex se pořád dá číst. Není svět báječné místo k životu?