pátek 30. listopadu 2012

Exkurze do ČTK

Letošní semestr je bohatý na exkurze. O té do archivu novin a časopisů jsem už psal a během minulých dvou týdnů jsme se spolužáky z žurnalistiky hned dvakrát navštívili sídlo České tiskové kanceláře. Poprvé to byla jenom nudná přednáška v zasedací místnosti, kde jsem o této organizaci získal dojem, že nade vše miluje font Courier New. Teprve na té druhé jsme skutečně něco viděli.

V hlavním newsroomu mají dokonce několik hodin, z nichž každé ukazují čas v jiné světové metropoli. Jako ve filmech!

Server, který blikal zeleně jako ze Star Treku

Dovedete si představit ten chaos, který způsobí banda začínajících novinářů?
Ne?Tady máte fotku!

Tady pan fotograf zpracovává fotky z terénu nebo z jiných agentur

Pozorně sledujeme jeho telefonát na "místo činu".
Andrea (ta vysoká zrzka za tou blondýnou) je sladká, nemyslíte?

Práce v ČTK je namáhavá, a tak se tady asi hodně chlastá...

Budovou v Opletalce nás provázel sympatický pán, který vždycky nechal lidi z jednotlivých oddělení, aby nám řekli něco o tom, jak to chodí u nich. Takže jsme si mohli vyslechnout pár zážitků a zkušeností od ostřílených fotografů, editorů videa a audia i od grafiků. Dokonce jsme si potěžkali i brašnu terénního fotografa - váží asi třicet kilo a ta váha je prý jeden z důvodů, proč v ČR nemáme mnoho zpravodajských fotografek.

Všechny fotky nafotil můj oblíbený spolužák Martin H., jemuž chci tento příspěvek věnovat. 

(Částečně taky proto, že jeho přítelkyně slíbila, že mu udělá žhavou show, jestli se jeho jméno někdy objeví na tak prestižním blogu, jako je ten můj. Nemáš zač, Martine!)

středa 28. listopadu 2012

Plesová sezóna začíná

Kolegyně bloggerka Bubbly si včera postěžovala na to, jak to mají ženy hrozně těžké s přípravou na ples. Vybrat šaty, udělat vlasy atd. Řekl bych, že co se týče přípravy to mají kluci a holky srovnatelné. Jenom holky to víc řeší.

Ačkoliv se může zdát, že na obleku se nedá co zkazit, opak je pravdou. I když už ho máme nakrásně koupený a visící doma ve skříni, pořád musíme vymyslet, co k němu. Košili jednoduchou, nebo snad s kostičkami nebo s proužky? A motýlka, nebo kravatu? A jakou barvu kravaty? Má ladit s košilí, nebo naopak dělat kontrast? A má její vzorek odpovídat tomu na košili? A jaký uzel na ni uvázat?

A to byla jenom kravata a košile!

Některým klukům sluší strniště, jiným zase hladká tvář - jak to vyřešit na ples? A co s vlasy? Udělat pěšinku? Ulíznout dozadu ve stylu starých hollywoodských hvězd? Nebo rozcuch do obličeje a lá Bieber? Nagelovat? Natužit? Vyžehlit?

NÉÉÉÉÉÉÉ! (představte si mě, jak klečím před zrcadlem, obličej se zoufalým výrazem upírám k nebi a ruce mám zaťaté v pěst).

No ale ještě abych dodal něco k prvnímu plesu letošní sezóny - šlo o stužkovací večírek mého bratra (skvělé předtančení jeho třídy můžete vidět tady). Ale ne, nechce se mi už psát. Raději přikládám pár ilustračních fotek. Ty o atmosféře řeknou zřejmě víc.

Míša se nechala ostužkovat v luxusních tyrkysově modrých šatech za 40 tisíc, ale to ji nezabránilo v tom, aby se o půlnoci promenádovala po parketu pouze v průhledném korzetu. Samozřejmě máme video! Míšinu žhavou show můžete zhlédnout zde.

Z Hollywoodu dorazila Scarlett Johansson a Robert Pattinson!  Ačkoliv se obě hvězdy trapně zkoušely vydávat za obyčejné studenty, ostříží zrak našeho reportéra je odhalil ve velmi těsném objetí! Robe, co na to Kristen?
Karin N. před svou pověstí z Třebíče utekla do Prahy. O víkendu se však vrátila na místo svých ostudných kousků a ukázala víc, než chtěla!

úterý 27. listopadu 2012

Raubíř Ralf - pohádka pro staré gamery

Já vím, já vím, poslední dobou to s tímhle blogem jde z kopce. Před třemi měsíci by se nemohlo stát, že bych o filmu, který jsem viděl, napsal až o týden později. Jenže vysokoškolský způsob života - škola, práce, spát, škola, práce, spát - mi bohužel nedává jinou možnost.

A tak se s vámi podělím o dojmy z nového animáku od Disneyho.

Raubíř Ralf je příběhem již milionkrát omletým: hlavního hrdinu nemá nikdo rád a on chce, aby ho ostatní rádi měli, a tak začne dělat pitomosti. Tady zápletka nijak nepřekvapí. Mnohem zajímavější je provedení. Raubíř Ralf je totiž filmem na motivy oldschoolové hry zhruba ze stejné doby, jako je Pacman nebo Mario (první uvedený se ve filmu mimochodem taky mihne a jedná se o nejlepší záběry filmu).

Disney si vypůjčil příběh od pixarovského Toy Story. Postavičky z herních konzolí totiž každou noc ožívají, baví se spolu navzájem a setkávají se ve hrách svých kolegů. Na rozdíl od Příběhu hraček je však Raubíř Ralf s ostatními postavami z filmu sympaťák.

Raubíř Ralf chce získat uznání kolegů ze "své" hry tím, že dostane medaili v jedné akční střílečce. Jenže medaile se mu zakutálí do sousední hry - "Cukrkáry" (Sugar Rush). Dojde tak k humornému střetu různých postav v silně kontrastním prostředí a úsměv vyloudí i vtipy jako "páni, vy máte tak velké...rozlišení!".

Nevím ale, jestli je Raubíř Ralf pohádka pro děti. Spoustu narážek - ať už na zmiňovaného Pacmana nebo sexuální podtext - vůbec nemusí malí diváci pochopit a záporák byl poměrně děsivý i pro tak otrlého diváka, jako jsem já (představte si děsivého klauna z Kingova To skříženého s šíleným vědátorem z Frankensteina). A navzdory pestrobarevnému světu lízátek a sladkostí jsou vztahy mezi kladnými hrdiny komplikovanější a vypjatější než v leckteré hře Tenesseeho Williamse ("Stello!!!!").

Čili Raubíř Ralf není pohádka pro děti, nýbrž pro staré gamery, kteří si rádi připomenou retro atmosféru videoher, plošinovek a pár popkulturních mýtů z dětství (cola a mentos).

Film si ode mě zasloužil 4 hvězdičky na ČSFD, protože trochu víc mě zaujal předfilm - The Paperman - kraťoučká černobílá symfonie pro milovníky kreslených grotesek.

pondělí 26. listopadu 2012

MIMOŘÁDNÁ ZPRÁVA! Mediafax končí!

Z důvěryhodných zdrojů se mi podařilo zjistit, že tisková agentura Mediafax končí své působení na českém trhu.

"Řekli nám, že ve středu máme vrátit služební věci a podepsat výpovědi," sdělil nejmenovaný zaměstnanec nyní již zřejmě bývalé zpravodajské služby. 

Mediafax v posledních dnech zaujala především tím, že jako první informovala o vyškrtnutí Okamury, Bobošíkové a Dlouhého z prezidentských kandidátek. O to větší to je překvapení.

Desítky zaměstnanců se nyní budou muset poohlížet po nové práci.

Mediafax byla informační agentura se všeobecným zaměřením, která na českém trhu konkurovala ČTK od roku 2008. Dodávala zprávy především TV Nova a dalším mediálním společnostem patřícím pod CET 21. ČTK tak nyní významně posílí svou pozici na českém informačním trhu.

Knihoblog - Ten, kdo stojí v koutě

Po úspěchu mého prvního video blogu jsem si samozřejmě nemohl dopřát příliš dlouhého oddechu a začal jsem přemýšlet, kterou další knihu bych mohl zpracovat do formy filmové recenze. Volba padla na knihu Ten, kdo stojí v koutě (The Perks of Being A Wallflower) od Stephena Chboskyho.


Tentokrát jsme se spolužáky vymysleli i scénku, která by stručně charakterizovala obsah této skvělé knihy. Nový díl knihoblogu je tedy dynamičtější a zajímavější než první.

A nebojte se, na další recenzi už se pracuje!

neděle 25. listopadu 2012

Lepší než učebnice! Manželky premiérů vypráví naši historii


Jako by už název charakterizoval jedinečnost nové knihy. Po boku: Třiatřicet manželek našich premiérů (1918-2012) od Petra Zídka vydalo nakladatelství Universum začátkem října. Od té doby jsme oslavili 28. říjen i 17. listopad a manželku premiéra Nečase jsme opět neviděli. Proč se současná druhá dáma straní veřejného života? A jak se s životem ve stínu svých manželů vyrovnávaly její předchůdkyně? Kromě faktů se dozvíte i spoustu pikantních drbů, což z knihy dělá nejlepší učebnici české historie od roku 1918.

Ano ano, všichni víme, že Hana Benešová, pozdější první dáma, byla perfektní manželka a dokonalá paní premiérová. Ale co třeba taková Naděžda Kramářová? Věděli jste, že to byla Ruska a výrazně se podílela na navrhování Kramářovy vily - sídla premiérů? Že Švehlovi se mohli stát politickou dynastií jako jsou v USa třeba Kennedyové, nebýt druhé světové války a komunistů? Nebo že Jaroslava Eliášová, manželka jediného popraveného premiéra, chovala opičky a dokonce i aligátora?
Pan a paní Eliášovi neměli děti,
a tak si to vynahradili často
exotickými domácími mazlíčky

Osudy manželek našich premiérů jsou téměř neznámé. Je to škoda, neboť na nich člověk může krásně číst historii českého národa.

Za první republiky to byly noblesní a vzdělané dámy ze středních či vyšších vrstev, které svůj život zasvětily reprezentaci státu po boku manžela, dobročinnosti nebo správě rodinných statků. Po druhé válce musely většinou bezmocně přihlížet zničení všeho, čemu věřily a zač bojovaly. Konec života pak strávily v bídě a o samotě, násilně odsunuté z veřejného života a často i ze svých domovů.

Trefná definice naší paní premiérové
Po nástupu komunistů k moci pocházely druhé dámy zpravidla z nižších vrstev. To jim však nezabránilo v tom, aby ze sebe začaly dělat velké paničky, jako například Marta Gottwaldová, která "hned první den zpražila nové zaměstnance Hradu za oslovení 'soudružko' a nechala si říkat 'milostivá paní'." Manželky komunistických premiérů žily ve zlaté kleci a vystupování na veřejnosti se spíše vyhýbaly, protože k důstojné reprezentaci státu neměly potřebné vlastnosti ani vychování.

No a po Sametové revoluci jsme měli druhé dámy, které reprezentovaly, soustředily se na vlastní kariéru, fungovaly jako ženy v domácnosti, nebo - jako naše současná paní premiérová - si své soukromí střeží pečlivěji než Greta Garbo a nevíme o nich téměř nic.
Koho v knize najdete

Každá žena byla jiná a Petr Zídek jim podle toho udělil přezdívky. Naděžda Kramářová je tak v knize pro svou zálibu v architektuře zvána "budovatelka okázalých sídel." Marta Gottwaldová, jež v mládí pracovala jako prostitutka, má přezdívku "služka, která to dotáhla vysoko." Šárka Grossová zase snila o bohatství tak dlouho, až se jí to splnilo a dostala od autora jméno "Zlatokopka". A tajemná Radka Nečasová je humorně označena jako "paní 'oběd byl vynikající'".

Já jsem si knihu přečetl hlavně kvůli drbům a zajímavostem. Při čtení jsem se však zábavnou cestou naučil i dějinné souvislosti, které mi v hodinách dějepisu unikly. Knihu proto můžu doporučit všem, kdo chtějí dobře známou historii vidět z trochu jiného úhlu.

pátek 23. listopadu 2012

Lék na podzimní depresi: kniha Jedenáct

Kniha "Jedenáct" britského komika Marka Watsona už u nás sice vyšla v září, ale tehdy utekla mé pozornosti. Staré přísloví však říká, že "lepší později než nikdy." A tak jsem si knihu o hlasateli nočního rozhlasového programu, který nevědomky spustí řetězec událostí, přečetl až teď. A víte co? Jsem rád. Dodala mi totiž spoustu energie na zvládnutí současných podzimních plískanic. Není lepšího léku proti mrazům a tmě než pozitivní knížka. A "Jedenáct" taková je. Nabízím jedenáct důvodů, proč si ji přečíst.


1. Všechno je v ní geniálně propojeno. Příběh popisuje řetězec událostí, který Xavier Ireland, rozhlasový moderátor nočního pořadu, nevědomky spustí, když nepomůže šikanovanému chlapci. Matka šikanovaného chlapce je novinářka, která kvůli starostem o syna zkritizuje v novinách jednu restauraci. Majitele restaurace to naštve natolik, že vyhodí pomocníka v kuchyni, který kvůli ztrátě zaměstnání přepadne jiného člověka, který zase... Řetězec jde dál a dál a celkem čítá 11 osob. Hlavní hrdina Xavier jej spustí a u něj pak zase skončí. Kruh se uzavře, chcete-li.

2. Laskavý humor. Z mého předchozího popisu děje můžete nabýt dojmu, že je kniha pochmurným obrazem dnešního světa. Opak je pravdou! Autor vše popisuje s typicky anglickým humorem a nadhledem, díky němuž se i ty největší starosti a problémy zdají nedůležité, ba dokonce výstřední.

3. Sympatické postavy. Už z názvu knihy uhádnete, že se točí kolem jedenácti lidí. Když k nim ještě započtete ty vedlejší, jako jsou přátelé, sousedi, rodiče nebo kolegové, počet se mnohokrát zvýší. Přesto se v nich však neztratíte. Každý charakter je popsán jedinečně a výrazně, takže si je automaticky pospojujete se jmény. A díky jejich chybám a vadám si je i oblíbíte.

4. Ukazuje, jak důležitá je role každého člověka v soukolí světa. Kdyby hlavní hrdina přemohl strach a pomohl šikanovanému chlapci na začátku příběhu, celé by to bylo jinak. Téměř si to neuvědomujeme, ale dennodenně ovlivňujeme životy lidí kolem nás. Ať už tím, že něco děláme, nebo tím, že (jako hlavní hrdina) nic neděláme. Co kdybych třeba dneska běžel na tramvaj, řidič by na mě počkal, tramvaj by pak měla zdržení, jiný cestující by přišel pozdě do práce, dostal by padáka, skončil by bez peněz jako alkoholik a s dětmi v ústavu...?

5. České vydání krásně voní. Rád čuchám ke knížkám. Je to taková moje úchylka. Za dobu, co čtu, už jsem si našel svoje favority (nažloutlý papír u lacinějších knih) i ty ne tolik oblíbené (slovníky). A Jedenáct je zrovna z tak krásně voňavého papíru, že kdybych se nebál, že tu vůni vyčichám, přejížděl bych po ní nosem od rána do večera.

6. Dobije energii a vykouzlí úsměv. Už v úvodu jsem psal, že mi Jedenáct dodalo spoustu sil do sychravých dní. S touhle knihou skutečně můžete dát podzimní depresi sbohem! Častokrát jsem se v metru nebo v tramvaji přistihl, že se usmívám od ucha k uchu a ostatní cestující na mně divně koukají, jako bych jim kazil jejich přehlídku kyselých ksichtů. Pardón, ale u téhle knížky nejde udržet neutrální výraz!

7. Přiměje k zamyšlení. Ano, to od knih jaksi očekáváme, ale u téhle to je ještě aktuálnější. V Česku neustále řešíme, na kolik je vhodné se zajímat o problémy ostatních. Hodně věcí řešíme prostě tak, že je ignorujeme. Hlavní hrdina tím spustí lavinu, která skončí zpátky u něj. Máme se tedy více zajímat o lidi kolem nás?

8. Má něco, čemu Angličané říkají "class". Úroveň. Není vulgární, ani za každou cenu šokující. Po fenoménech typu Padesát odstínů šedi to je příjemná změna.

9. Obnoví ve vás víru v lidstvo. Třeba ještě nejsme odsouzeni k záhubě. Jedenáct ve vás probudí naději, že se pořád ještě najdou hodní lidé, kteří pomůžou ostatním bez nároku na odměnu. To je moc hezké a uklidňující.

10. Je skvěle napsána. Jak už bylo řečeno, Mark Watson je výborný vypravěč. Propletené osudy jedenácti lidí, kteří se ani neznají, se čtou jedním dechem. Kromě humoru a silných postav za to může i mnoho živých dialogů, které mě vtáhly přímo do děje.

11. Poslední kapitolu budete číst s vytřeštěnýma očima. Možná ukápne i nějaká slza. Když jsem ji četl na ulici cestou do školy, musel jsem zastavit, abych byl schopen naplno vnímat každé slovo. Protože když už člověk čeká, že... Ale ne, nebudu nic prozrazovat. Přečtěte si knihu sami!
Mark Watson je oblíbený britský komik



čtvrtek 22. listopadu 2012

OKAMURA je český MAO!

Prezidentský kandidát Tomio Okamura se nám pěkně vybarvil. Bohužel do červena. Na svém blogu na iDnes napsal, že komunismus je nejdemokratičtější a nejúžasnější systém ze všech a v rámci zoufalého shánění hlasů začal také podporovat KSČM.

Připravte se! Jestli se Okamura stane
prezidentem, podobné plakáty
 budou všude!
Podle článku na iDnes, který blog hezky shrnuje, se "český Mao" také pustil do kritiky války ve Vietnamu. Kdy se přihlásí k učení Marxe, Engelse a velkého Stalina, zatím není jisté. Čekám, kdy si nechá narůst knír po vzoru svého idolu.

"Požádal jsem v minulosti o podporu také KSČM a jejich voliče a žádat ji budu oficiálně a veřejně znovu. Nechci rozdělovat, chci spojovat." -- Tomio Okamura
Zda bude spojovat Českou republiku s KLDR nebo pouze KSČM s ČSSD se mi doposud nepodařilo zjistit. 

Na internetu už se však nahromadila slušná řádka reakcí.

"Pokusy o ideální společnost, tak jak je vykresluje pan Okamura, jsou velmi nebezpečné, protože končí totalitou a násilím," napsal na Twitter Karel Schwarzenberg (ten skutečný), Okamurův soupeř v prezidentské volbě.

Sportovní komentátor Jaromír Bosák jako obvykle nešel pro slovo daleko a twítnul, "ať jde /Okamura/ kandidovat na prezidenta v KLDR, tam mu to budou žrát..."

Já bych jenom doplnil, že to je asi tak jediné, co tam lidi budou moci "žrát."

Okamura se svými velkými ideologickými vzory v pozadí.
Dopady Maovy "kulturní revoluce" a Kim Čong Ilovy vlády se zapsaly do světových dějin písmem stejně krvavým jako ideologie, již Okamura tolik oslavuje. 

Tomio Okamura má s nechvalně proslulým Mao Tse Tungem kromě rasy a politických názorů také společné to, že napsal knížku. Nejspíš tajně sní, že se ji jednou budou lidi povinně učit nazpaměť jako Maovu Rudou knížku, jejíž nejznámější věta zní: "Každý komunista si musí uvědomit, že veškerá moc pochází z pušky."

Vážně se ještě najde někdo, kdo chce tuto podivnou osobu volit za prezidenta České republiky?

středa 21. listopadu 2012

Když Češi zpívali Ameriku

Moje máma se nedávno v televizi dívala na nějaký dokument o "sladkých šedesátých" a překvapilo mě, když jsem tam uslyšel česky přezpívanou verzi "Night And Day" od Cola Portera.

Po chvilce googlování a youtubeování (tohle slovo mi asi češtináři neodpustí...) jsem zjistil, že to nazpívala Eva Pilarová a pod názvem Noc a den si to můžete pustit tady i se stylovým videoklipem.



Ale Cole Porter nebyl jediný, jehož melodie textaři ozdobili překvapivě sednoucími českými slovy. Šedesátá léta dodnes jak v hudbě, tak vzhledem nejvíc symbolizuje Nancy Sinatra. Jeden z jejích největších hitů byl song These Boots Are Made For Walkin'. Ten do češtiny přezpívala Yvonne Přenosilová pod jménem Boty proti lásce.



A co takhle dát si ještě jeden z největších tanečních hitů šedesátých let vůbec? Sugar, Sugar od The Archies. Český název Med a cukr je trochu přitažený za vlasy, ale ta sladkost z něj tryská tak jako tak... Videoklip je opět doprovázen stylovým šedesátkovým designem.



Tradice zpracování amerických songů je u nás poměrně dlouhá. Už ve 40. letech Jiřina Salačová přezpívala velký hit Rity Hayworth Amado Mio - ale tehdy ještě mohla v angličtině. Poslechněte si ho zde. Na krásnou Ritu, která u toho ještě stíhá tancovat (nu, ono se jí to tančilo, když to za ni zpíval někdo jiný, ale to ve 40. letech ještě nikdo nevěděl), samozřejmě nemá, ale člověka to potěší.

úterý 20. listopadu 2012

Psaní básní s Googlem

Znáte stránku Google Poetics? Jestli ne, pak máte co dohánět. Jedná se o zajímavý umělecký projekt, který spočívá v tvorbě básní pomocí googlovského vyhledávacího mechanismu.

Prostě zadáte do vyhledávače první část - řekněme například morbidní "How do you kill". Automatické dokončování a nápověda už udělá zbytek. Takže

How do you kill maggots
How do you kill fruit flies
How do you kill bed bugs
How do you kill 11 million people

Jak avantgardní!

A protože jsou Google Poetics zatím pouze v angličtině, italštině a finštině, zkusil jsem si vytvořit nějaké české, abych dokázal, český Google je hoden svých umělecky nadaných sourozenců ze zahraničí.






Zatím to není nic extra, český Google musí svůj umělecký talent teprve probudit. Ale jakmile se to podaří, čekám, kdy se v knihkupectví v sekci poezie objeví kniha básní od Googlu a přepíše učebnice literatury.

neděle 18. listopadu 2012

Skandální fotografie One Direction... Oh wait!

Nedávno jsem při brouzdání 9gagem narazil na skvělý obrázek populárních One Direction z trochu jiného úhlu.


Docela mě to rozesmálo, protože už tak je teď internet plný narážek na orientaci znepokojivě pohledných muzikantů. Připomnělo mi to trochu starší vtip:


Takže máme to brát jako skandální odhalení? Rozhodně ne. Mnohem pravděpodobnější je, že jde o promyšlený tah marketingového a PR týmu. Fotografie vzbudila rozruch nejen na 9gagu, ale taky na twitteru. Spoustu lidí to samozřejmě přimělo k tomu, aby si na YouTube pustili nějaký jejich klip nebo stáhli skladbu z iTunes.

Gawker.com na svých stránkách přišel s různými teoriemi, co "elegantní a přitom velice intimní dotek" mohl znamenat. Například...

  • Liam (osahávač) Harrymu (osahávaný) z kalhot velice láskyplně oprašoval smítko.
  • Ohříval si ruku (v LA bylo "pouhých" 20°C!)
  • Hledal jeho resetovací tlačítko
  • Byl to jenom vtip během focení, jako například dělání parohů atd.
Že nejspíš jde o pouhý marketing naznačuje i pohled do zákulisí. One Direction jsou totiž řízeni přísnými otěžemi svého PR týmu. Těžko si tedy představit, že by se dopustili tak velkého přešlapu na veřejnosti před kamerami a živým publikem. PR tým kapele dokonce vytvořil seznam zakázaných otázek, které novinář nesmí položit. Lidé z médií se shodují na tom, že tak přísná pravidla ještě neviděli.

Novináři se nesmí ptát na přítelkyně, jak vznikl název One Direction, jestli se kluci někdy hádají a velké "ne ne" jsou také rituály před vystoupením. Kompletní seznam 13 zapovězených témat (plus ještě několik parodických - kdo jim dělá obočí?) si můžete přečíst zde. Člověk se při jejich pročítání ptá, na kolik je britsko-irská pětice pouhým fabrikátem skvělého marketingu.

sobota 17. listopadu 2012

Justin, Bruno, Lana. Co se skrývá za retro trendem v popkultuře?

Justin Bieber
Pečlivě natupírované vlasy, elegantní šaty, saka, konzervativní hodnoty... Záběr z filmu z 50. let? Kdepak! Předávání hudebních cen za rok 2012. Hvězdy současné populární hudby se rozhodly odhodit tepláky, kšiltovky, zlaté řetězy a po dlouhé době si na sebe obléct něco skutečně slušivého.

Justin Bieber naznal, že jeho ikonický účes už zkopírovalo tolik mladých mužů (a žen - děkujeme, Emmo Watson!), že je čas na změnu. A tak si vlasy v rámci přeměny z náctileté hvězdičky v hudební ikonu začal česat na Elvise

Na příjemný retro styl vsadil i r'n'b zpěvák Bruno Mars se svým bandem. V pastelových oblecích a s vlasy ulíznutými nahoru připomínají bluesové a soulové kapely z 50. let jako byli Five Satins.
Bruno Mars
Katy Perry sáhla pro svůj styl ještě hlouběji do minulosti - až do let čtyřicátých. Mrkněte na fotku!

Katy Perry
A Lana Del Rey... Zatímco výše uvedení hudebníci 50. léta používají pouze na image, krásná Lana je vzkřísila i v hudbě. Křehká a stydlivá pin up girl ve svých melancholických písních totiž odvážně zpívá, že spí nahá v americké vlajce, její vagína chutná jako Pepsi Cola a že je jako státní hymna a proto očekává ovace ve stoje (jestli víte, co tím myslím!). Sní o jablečném koláči, chce chodit s Jamesem Deanem a přitom recituje Walta Whitmana. 

Lana Del Rey
Lana Del Rey je asi největším zosobněním současné vlny retro nálady. Svou stylizací do Jackie Kennedy a Marilyn Monroe získala fanoušky, kteří už současné hudbě téměř vystrojili pohřeb, a navíc dostala slušný balík od H&M za to, že se stala tváří podzimní retro kolekce.

Co stojí za návratem tradičních hodnot? Proč se o americkém snu zase zpívá vážně a ne kriticky? 

Černošští hopeři, kteří hudební scéně dominovali posledních deset let, už ukázali, co umí - kromě monotónního tuctuc a rozmáchlých gest toho zas tak moc nebylo - a svou neoriginalitou omrzeli masové publikum. Konečně. A popmusic zjistila, že jestli se nechce vydat cestou čím dál tím větších úchyláren, jako je dekadentní Lady Gaga a zrůdná Nicki Minaj (brrrrr!), musí se vrátit na začátek. 

Začít znovu a - doufejme - lépe.

pátek 16. listopadu 2012

Niceville: co skrývá jižanské městečko?

Češi znají americký jih převážně z filmů jako je Jih proti Severu (vynikající klasika, mimochodem!), seriálů jako True Blood (první tři série pecka, poté už kvalita rychle klesá) a z kytarových písní jako legendární Sweet Home Alabama. Teď si můžete o jihu, kde kdysi život poklidně plynul na bavlníkových plantážích, rozšířit povědomí skrze knihu Niceville.

Kanadsko-americký spisovatel Carsten Stroud v ní popisuje osudy několika obyvatel městečka, které spojí setkání s čímsi zlým. Nepřirozeně zlým. Nejprve přímo z hlavní ulice zmizí malý kluk a po několika dnech ho policisté najdou v zapečetěné hrobce, kde pláče u kostry osmdesát let mrtvého gentlemana. Poté někdo brutálně zavraždí skupinu policistů a dva novináře. A do toho všeho se ještě jeden zahořklý muž rozhodne komplikovat životy obyvatelům městečka tím, že na internetu zveřejní špínu, kterou na ně během svého života nashromáždil.

Niceville tedy svému jménu zoufale neodpovídá.

Detektiv Nick Cavanaugh během vyšetřování zjistí, že určitou spojitost s tím vším mají zrcadla. A kráterové jezero, kterému se vyhýbají i místní starousedlíci. A taky spor nicevillských rodin, který se táhne až hluboko do historie. 

Jednou ze záhad knihy je i její žánr. Kromě hororu a thrilleru v něm totiž najdete i prvky černé komedie. Ale nebojte se, o žádnou šílenou slátaninu se nejedná. Vše působí dojmem, jako že to do Niceville prostě odjakživa patří. 

Snad jedinou výtku bych měl k množství hlavních postav - ačkoliv jejich osudy na konci autor obdivuhodně proplete, během čtení se některé můžou začít plést a některé ani nejsou tak důležité pro posunutí děje kupředu.

Navzdory tomu se však jedná o velice zajímavou a čtivou knihu, jejíž koupí si můžete odškrtnout kolonku "dárek pro tátu" na svém vánočním seznamu. A poznat americký jih taky z jiného úhlu než z Jako zabít ptáčka.

středa 14. listopadu 2012

Máte chuť na šťavnaté titulky?

Sem tam (rozuměj: denně!) si projedu bulvární servery, protože se u nich pokaždé náramně pobavím a sem tam (rozuměj: denně!) se dozvím něco šokujícího, překvapujícího, nebo pikantního. Většinou však nejsou zdrojem mého pobavení samotné celebrity nebo události, nýbrž články na Super.cz, Bleskově nebo Blesk.cz. Pojďme se mrknout na několik báječných titulků z posledních dní...

Ivetino lože neřesti: Kdo všechno se tu vystřídal před Rychtářem? "Lože neřesti" má šťávu, autor se zřejmě vyžívá v četbě erotických románů, což dokazuje i označením ložnice za Ivetinu "svatyni." Nejenže je článek o vděčném tématu - Ivetě Bartošové - ale k tomu si v Blesku ještě dali práci s přehlednou infografikou "Tady měla SEX se svými EX!". No to musím vidět!

Nárožný si koupil byt s krásným výhledem: NA HROBY! I milovníci černého humoru si na online verzi Blesku přijdou na své. Správně dramatický titulek nepochybně naláká - kdo by nechtěl vědět, že Petr Nárožný má nejen výhled na hroby, ale taky bydlí přímo nad pohřební službou? Celá investigativní reportáž z Třeboně je pak optimisticky zakončena: "Nárožný, ač zvolil vyhlídku na hroby, má život přece jen rád. Chce si ho ještě pořádně užít."

To není pěkný pohled: Kdysi éterická hvězda seriálu Ulice šíleně nakynula Super.cz jsem si oblíbil kvůli fantasticky ujetým titulkům. Nevím, co v redakci kouří, avšak dennodenně na jejich webu nacházím perly, takže to asi bude kvalitka. Ale kdyby někdo napsal o mně, že jsem "šíleně nakynul", zas tak boží by mi to asi nepřišlo...

Najdete pět rozdílů? Těhotná Ornella je k nerozeznání od své korpulentní matky, která ji hlídá jako ostříž Ornella Štiková, hvězda bulváru posledních týdnů, v mém výběru samozřejmě nesmí chybět. Titulek nechť poslouží jako důkaz geniality redaktorů Super.cz. Dva přívlastky a jednu perfektní vedlejší větu přívlastkovou by do jednoho titulku nenacpal ani Karel Čapek. Co na tom, že se titulek protáhne na pět řádků a zabere víc místa než samotný článek, že ano...

Dyk se v Manéži pářil s Prachařem Kolegům z Bleskově by bylo jistě líto, kdybychom je opomněli,  a tak zmíním nepřehlédnutelný titulek ze včerejška. Dva nejznámější členové úchylné kapely Nightwork se k sobě vždycky podezřele měli a titulek tak láká čtenáře lačnící po pikantnostech. Nechybí samozřejmě ani fotogalerie dvou mladých herců navlečených do těsných muších kostýmů při samotném aktu.

James Franco usnul na promítání bondovky Skyfall Ještě jednou Super.cz. Nepřestávám zírat, co se dnes dostane na web. Loni to byla zpráva o tom, že Katy Perry unfollowala svého exmanžela na Twitteru, před měsícem zase smutné oznámení, že pejsek Miley Cyrus je v nemocnici a jak je z toho hvězda celá otřesená. Aktuálně si můžete přečíst, že James Franco s přítelkyní vytuhli u nového Bonda a vzbudili je až zaměstnanci kina. No to snad ne?! Nechybí ani poznámka, že "James byl prý příliš unavený na sledování kina a s kvalitou filmu to nemá nic společného." Teda být Danielem Craigem, tak si na Jamese Franca počkám...

úterý 13. listopadu 2012

Evropské ceny MTV

To jsou kočičky!
Řeknu to na rovinu: na letošní předávání evropských cen MTV jsem se díval, protože jsem doufal, že zahlédnu Lanu Del Rey a pana Gangnam Styla. A oba jsem viděl. PSY učil novináře gangnam style a Lana byla roztomile stydlivá a přitom tak krásná... Trochu mě zamrzelo, že nebyla nominovaná na nejlepší zpěvačku, ale když pak tu cenu předávala Taylor Swift, bylo hrozně zvláštní vidět obě vedle sebe - retro slečna s country hvězdou.

Carly Rae Jepsen "překvapivě" zazpívala Call Me Maybe - do Gangnam Stylu největší hit letošního léta. Myslím, že už nikdy větší hit mít nebude, což je trochu smutné, ale předpokládám, že už má vyděláno na zbytek života.

Justin po rozchodu se Selenou
opět potvrzuje své postavení alfa samce!
Když přišlo na řadu vyhlášení nejlepšího zpěváka, musím říct, že jsem fandil Justinu Bieberovi. Byl totiž nominovaný jako jediný běloch mezi samými černošskými rappery a tak mi ho jednak bylo líto a jednak mi z nich přišel nejvýraznější (nejsem rasista, ale všichni černošští rappeři mi splývají).

NEDÍVEJTE SE NA TO! ZKAMENÍTE!
Medusa z řeckých mýtů oproti Nicki Minaj
působí jako miss...










Když se na obrazovce poprvé objevila Nicky Minaj, cítil jsem nutkání se pokřižovat. Tahle zrůdička totiž znázorňuje všechno, co je špatné se současnou hudbou. Přehnanost, afektovanost, faleš, nevýraznost, uječenost a monotónnost.

Ještě že pak vystoupili skvělí Muse a The Killers, které pokládám za poslední naději na vzkříšení rocku. A Lana Del Rey si odnesla alespoň cenu za nejlepší alternativu.

Samotné předávání nic moc, nejvíc mě bavil přenos z červeného koberce, protože tam koncentrace známých tváří byla největší. Bylo by fajn, kdyby se třeba za rok hvězdy světové pop music sjely na předávání evropských cen do Prahy. Naše hlavní město by tím potvrdilo, že je na srovnatelné úrovni s Frankfurtem a mělo by možnost představit zahraničí i jinou tvář než tu historickou.

neděle 11. listopadu 2012

Ach ta jména!

Původně jsem se měl jmenovat Barnabáš. Teda táta to chtěl, ale máma mu to zatrhla, a tak jsem skončil s celkem fádním jménem. Radků je v České republice zhruba 58 000, Barnabášů pouze 109. Kamarádi by mi mohli říkat Barney a já bych jim odpovídal "Suit up!".

Mám trochu komplexy z všedního jména, a tak plánuju svoje děti pojmenovat nějak originálně (nemáte zač, budoucí potomci!) - tedy za předpokladu, že se někdy objeví slečna, která by se mnou byla kompatibilní.


Moje máma pracuje v porodnici, a tak má přehled o tom, jaká jména se zrovna dávají. Nedávno jsem si listoval kalendářem na rok 2013, v němž jsou kromě klasických jmen uvedena i ta méně obvyklá povolená (ano, Česko je natolik "svobodná" země, že člověk nemůže pojmenovat své dítě dle libosti, ale musí si vybírat ze seznamu a pokud tam kýžené jméno nenajde, tak mu nezbývá než zaplatit) a máma mi řekla potěšující zprávu, že originálních jmen přibývá.

Jméno nás zpravidla provází od kolébky po rakev - a i na hrobečku je vytesáno - a myslím, že se částečně podílí na utváření osobnosti.

Vezměme si za příklad dva totožné malé blonďaté klučiny. První se jmenuje Jan (296 158 v ČR), druhý Adonis (v ČR pouze jeden). Jan bez potíží zapadl do kolektivu spolužáků ve školce i ve škole, protože ve třídě byli čtyři. Paní učitelka často musela používat ještě příjmení, aby ukázala, kterého Honzíka chce zkoušet. Zapadl, ale ničím nevynikl, šel s proudem. Oproti tomu jeho dvojče Adonis bylo ve školce týráno kvůli svému jménu, které ostatní děti ani nedokázaly vyslovit. Na základce spolužáci vymysleli nějaké vhodné slovo, které se rýmuje s Adonis a chlapečkovi tak nezbylo než se bránit, vyrovnat se s okolím, smířit se se svou odlišností, jít sám proti davu. V dětství to je možná na obtíž, ale v dospělosti si Adonis uvědomí, jak výjimečný díky svému jménu je - na pracovních pohovorech zaujme už životopisem a pokud usoudí, že nechce být ničí zaměstnanec, jeho jméno přitáhne pozornost jak na vývěsním štítu, tak na obalu knihy.

Chtěl bych, aby nositelé mých výjimečných genů vyčnívali z davu. Proto jsem při listování kalendářem přemýšlel, jak by se mohli jmenovat...

Pro syna mě kromě výše zmíněného Adonise zaujal Narcis - rovněž z antické mytologie; pak Edgar (to by byl rozervaný buřič), Gilbert (elegán s vznešeností aristokrata), Noel (umělec) a Bartoloměj (to jméno se mi líbí kvůli Bartolomějské noci z hodin dějepisu). No a samozřejmě Barnabáš. Když už se tak nejmenuju já, někdo by měl.

Pokud bych měl čtyřčata dívek, musely by se jmenovat Opera, Theatra, Cinema a Musica. Byly by umělecky nadané a vedly by AMU.

Jinak se mi moc líbí dívčí jména Ella (zní jak prvorepubliková kráska), Ava (černovlasá kráska), Norma (to by byla hvězda), Vilma (to zní jak z černobílého dramatu "Vilmo! Neviděla jsi strýčka?"), Lana (nejen kvůli Del Rey, ale taky blonďaté krásce Turner), Aida (ta by milovala plachtění), Heda (čiperná reportérka), Nora (chytrá detektivka), Stela (úžasná kuchařka a hospodyňka) a Emma (Watson, Stone - mám Emmy rád). Máma říkala, že Ella, Ava a Emma se teď hodně dávají. 

Na druhou stranu jsem ale v tom kalendáři našel i jména, která - ač jsou nepochybně originální - bych svým potomkům nedal ani za trest.

Anabela (to zní jak z porna), Angelika (taky), Brenda (tady se někdo moc díval na Beverly Hills), Mečislav (prostě NE!), Gertruda (kdo dá dceři tohle jméno asi už počítá s tím, že bude stará a ošklivá), Kašpar (jako vážně?), Krasava (úplně vidím, jak si to okolí začne zkracovat na "kráva"), Manfréd (můj syn nebude sluha!), Ofélie (to zní jako jméno nějaké mrchy z latinskoamerické telenovely), Oktavián (všeho s mírou!), Sokrat (možná toho moc nevím, ale vím určitě, že tohle jméno ne), Romeo (jméno Julie se vyskytuje běžně - nechtěl bych být u toho představování), Salome (bál bych se, že by se dala na tanec, a pak bych se jednou probudil bez hlavy), Vilibald (tak se jmenoval princ v nějaké pohádce, ne?), Volfgang (s jednoduchým V to vypadá divně).

Koukám, že mám ještě pořád z čeho vybírat... Jenom doufám, že ten jeden český Adonis neumře dřív, než tak pojmenuju synátora. Česko potřebuje Adonise!

sobota 10. listopadu 2012

DILEMA! Schwarzenberg, nebo Sobotka?

Karel má svůj styl!
 V Americe už si prezidenta zvolili, nás to teprve čeká. I když s asi mnohem menším humbukem. Tedy ten mediální bude asi srovnatelný, ale ten skutečný - na ulicích a mezi lidmi - u nás nemá takovou tradici. Bodejť, když to je poprvé.

Před pár dny pořádal server iDnes debatu šestice kandidátů na post českého prezidenta. Účastnili se  jí Přemysl Sobotka, Karel Schwarzenberg, Miloš Zeman, Jan Fischer, Zuzana Roithová a Jiří Dienstbier. Tématem byla sice oficiálně Česká republika v rámci Evropy, ale dost často se řeč stočila i na domácí témata jako jsou bratři Mašínové, restituce nebo přijetí eura.

Přemysl by důstojně navázal na
nekomunistické české prezidenty
Líbila se mi poměrně uvolněná atmosféra - konalo se to v Opletalově budově Fakulty sociálních věd a většinu posluchačstva tvořili studenti, kteří odměňovali své favority potleskem a občas se i zasmáli. Trochu mi jenom vadilo, že se z toho iDnes tým snažil udělat Otázky Václava Moravce a neměl příliš trpělivosti na pořádné vysvětlení některých argumentů či názorů.

Hrozně se mi líbilo, jak se jednotliví kandidáti připravovali na svůj vymezený čas, protože to o nich leccos vypovídá: Dienstibier Jr. a Miloš Zeman se znuděně opírali a pozorovali posluchačstvo, Karel Schwarzenberg a Přemysl Sobotka si pilně psali poznámky. Musím říct, že "poznámkisti" u mě stoupli, protože svou kandidaturu evidentně berou vážně. Na Zemanovi je oproti tomu vidět, že to nejspíš považuje za recesi a moc by si přál, aby se vrátila 90. léta, kdy se na nějakou přípravu nebo vystupování ještě tolik nehrálo. Dienstbier se pouze nestydatě snaží využít svého mrtvého otce - poprvé jsem o něm slyšel teprve asi před rokem.

Jana Fischera volit nebudu. Je to nemastný neslaný úředník, který dokázal jenom nic nepokazit během půlroku, kdy byl premiérem. Jeho členství v KSČ a schválení zákona o fotovoltaice "podle zadání", jak s oblibou říkával, mu ubírá body.

Co mi řekla volební kalkulačka...
Už před touto debatou jsem se rozhodoval mezi Přemyslem Sobotkou a Karlem Schwarzenbergem. Sobotka mi je názorově bližší, ale v průzkumech si zatím bohužel nevede moc dobře. Schwarzenberg má nejspíš kvůli svéráznému vystupování a zajímavé kampani v průzkumech větší podporu. Volební kalkulačka mi řekla, že moje názory nejvíc zastává právě Sobotka a Schwarzenberg (v tomhle pořadí). Přemyslovi je víc rozumět, ale bojím se vyhozeného hlasu. Karel má perfektní rozhled a znalosti, ale zase už má svůj věk. Hmm. Dilema! Ještě že jsou volby až v lednu, mám spoustu času na přemýšlení.

Škoda, že žádný z kandidátů ještě nerozdává placky, hned bych si je připnul na batoh! Vypadá to tak dobře!

Koho budete volit vy? A dáte na podobné pomůcky jako je volební kalkulačka? Pište do komentářů!

pátek 9. listopadu 2012

SINISTER: parádní lekačky a černý humor

Chcete vzít do kina svou holku/kluka a v sychravém podzimním počasí si ještě dopřát nějakou tu lekačku navíc? Doporučuju hororový film Sinister, který právě přichází do našich kin.

Já to viděl na filmovém semináři a v sále panovala hrozně uvolněná nálada, asi jako když jste v letním kině s přáteli, kteří mají potřebu komentovat vše, co se děje na plátně. Navzdory příjemné atmosféře mezi spolužáky se však na plátně odehrávalo něco, co bych nikdy zažít nechtěl.

Spisovatel (skvělý Ethan Hawke) píšící knihy o záhadných vraždách se i s rodinou nastěhuje přímo do domu, kde předchozí obyvatele policie našla oběšené na stromě. Na půdě najde staré filmové pásky s domácím videem. Kotouče s filmem nazvané bazénová party nebo například grilování však po záběrech šťastné rodiny zachycují tutéž rodinu umírat hrůznými způsoby ("sekání trávy" je obzvlášť hrůzostrašné). Spisovatel na videích v pozadí pokaždé najde stejnou děsivě rozšklebenou tvář. V noci má divné noční můry a pocit, že v domě nejsou sami. Jeho syn je zmítán zvláštními nočními děsy, dcera maluje výjevy z videí, které vidět nemohla. A když už si myslíte, že je po všem, celé to dospěje k neotřelému konci.

Kdosi kdysi řekl, že horory už z podstaty nemůžou být originální. Sinister však i z průměrné zápletky dokáže vytěžit maximum díky parádním lekačkám - několikrát jsem se lekl tolikrát, že jsem si přitáhl kabát až do obličeje a zakousl jsem se do něj.

Další silnou stránku filmu je humor. Tísnivou atmosféru prastaré hrozby se daří střídat s uvolněnějšími momenty, kdy postavy využívají černý humor k odlehčení situace.

No a samozřejmě zajímavý konec, ale víc prozrazovat nebudu, ať máte důvod zajít do kina se svou drahou polovičkou a ve strachu se chytat za ruce a osahávat v potemnělém sále.