středa 31. října 2012

The Amazing Spider-Man is really amazing!

Pamatujete si ještě, jaký poprask před 10 lety způsobilo filmové zpracování Spider-Mana? Já ano. Filmy na motivy komiksů na počátku 21. století byly pořád ještě raritou, tvůrci ani diváci jim příliš nedůvěřovali a mnoho z těchto snímků nedopadlo vůbec dobře. Spider-Man byl film, který to všechno změnil. Ukázal, že film podle komiksů nemusí být těžkopádný a vážný jako Burtonův Batman z počátku 90. let, nýbrž si může dovolit obsahovat vtip a svižnost předlohy.

Po Spider-Manovi přišlo 300: Bitva u Thermopyl, Iron Man, Thor, Captain America a letos na jaře i výborní Avengers. Dnešnímu rozmazlenému divákovi se tak může Spider-Man s Tobeym Maguirem zdát trochu těžkopádný a laciný. A možná takový i doopravdy je.

Proto do kin na počátku léta dorazil svěží Spider-Man s pravdivým přízviskem Amazing. Plný mladistvé síly, nadšení a osobitého kouzla. Andrew Garfield je o minimálně o dvě třídy lepší herec než Tobey Maguire a příroda ho obdařila vlasy i hereckým umem Jamese Deana. Krásný doplněk Spidymu nedělá Mary Jane, nýbrž blondýna Gwen - okouzlující Emma Stone (nová Emma Watson, chce se mi říct). Ta v roli středoškolačky působí mnohem věrohodněji než Kristen Dunst.

Mezi ústřední hereckou dvojicí se vytvořila krásná chemie, která se projevila nejen ve výsledném filmu, ale taky v osobních životech Garfielda a Stone - už od natáčení spolu tvoří nejnovější hollywoodský pár číslo 1. Na plátně jim to spolu díky vtipnému scénáři hraje (obzvláště scény odehrávající se ve škole jsou k popukání) a diváka skutečně zajímá, jak se jejich vztah vyvine.

Výtku bych měl k příběhu. Diváka sice hezky seznámí s tím, jak se vlastně z Petera Parkera stane superhrdina, ale jinak, než tomu bylo v komiksech. Zamrzí i absence redakce Daily Bugle a cholerického šéfredaktora J. J. Jamesona a pár laciných scenáristických berliček (zloduch zjistí identitu Spider-Mana díky nápisu "Majetek Petera Parkera" na foťáku). Trochu mi chybí i tragická rozpolcenost P.Parkera/Spider-Mana - hlavní hrdina bez okolků své lásce prozradí, že to on je ten hrdina a následně pravdu zjistí i další lidi.

Na druhou stranu ta romantická scéna na střeše mrakodrapu za to stála. Plusové body i za skvělý soundtrack. Verdikt? The Amazing Spiderman is really amazing. (4 hvězdičky z 5)


pondělí 29. října 2012

Mých top 5... STUDENTSKÝCH JÍDEL

Ach ano, bývaly časy, kdy jsem se obával o svou štíhlou linii, protože jsem byl doma i ve škole obklopen jídlem. S přechodem na univerzitu se však časy změnily a já už se o kalorie navíc příliš obávat nemusím. Menza totiž podává ještě horší jídla než naše školní jídelna, a tak jsem odkázán jen sám na sebe a své nevelké kuchařské schopnosti.

Jakožto student se věčně potýkám s nedostatkem času a peněz, takže následující pětice pokrmů je nejen rychlá na přípravu, ale taky si je může připravit i člověk, který příliš nevydělává...


5. Cereálie a müsli - skvělá nakopávající snídaně s vysokým obsahem cukru (proto je to lepší jíst ráno na probuzení), vápníku, vlákniny a oříšků. Nejlépe podávat s mlíkem nebo bílým jogurtem (důležité pro kosti a zuby), případně si do müsli můžete nakrájet i nějaké ovoce. Do této kategorie zařadím i ovesnou kaši, která je rovněž snadná a rychlá na přípravu, a na níž jsem byl živ ve zkouškovém období.

4. Těstoviny - máte mezeru mezi přednáškami zrovna v čase oběda? Ideální příležitost pokusit se uvařit něco jako skutečné jídlo. Co třeba těstoviny? Jsou lehké, dobré a rychlé na přípravu. Ale doporučuju koupit kvalitní značku, třeba Panzani, protože ty se fakt nelepí (vyzkoušeno za vás)! Na těstoviny můžete kromě evergreenu v podobě kečupu a sýra vytvořit kvalitnější omáčku z rajčat, bazalky a parmezánu (a v čase nouze jsou opět k dispozici hotové omáčky - Uncle Ben's, Panzani atd.), nebo na ně vyklopte konzervu tuňáka a můžete si odškrtnout položku ryby ve vašem jídelníčku.

3. Jablka - zaspáváte? Probouzíte se ráno tak pozdě, že jen stěží stíháte povinnou osobní hygienu? Pro ty, kterým vstávání nevoní, tu jsou jablka! Věrný doprovod studentů všude po světě (a teď nemyslím v podobě svítícího obrysu na noteboocích). Jablko stačí hodit do tašky a máte vystaráno. Ve škole si ho jenom opláchnete a máte nejen extra rychlou, ale taky zdravou svačinku, která na chvíli doopravdy zažene hlad.

2. Sendviče - už jsme si řekli, co jíst, když máte během poledne čas. Jenže co když zrovna musíte v univerzitní aule vstřebávat vědomosti? V tom případě doporučuji vstát o něco dříve (kdo toho není schopen viz bod 3) a mezi krajíce toustového chleba naskládat pár plátků sýra, rajčete, kousek papriky a šunku nebo kousky kuřecího masa, které vám zbyly ve spíži od nedělního oběda. Fantazii se zde skutečně meze nekladou.

1. Tousty - variace na sendviče, kterou si nejspíš oblíbí milovníci zapečeného sýra. Pokud máte na koleji/privátě/doma k dispozici toustovač, položte do něj krajíce toustového chleba nebo rozříznutou housku naplněné sýrem, rajčaty, kečupem, šunkou atd. a během toho, co se to do sebe zapéká v křupavou dobrotu, si můžete třeba vyčistit zuby nebo zkontrolovat facebook. Tousty můžete jíst na snídani, svačinu i večeři a pokud nemáte čas, zachrání vás i v čase oběda. Proto vyhrávají první místo!

neděle 28. října 2012

Vidět Vídeň a padnout únavou

Skákací fotky jsme si ve Vídni oblíbili...
Znáte to staré rčení "vidět Neapol a zemřít"? Já a mí přátelé, s nimiž jsem absolvoval vzrušující road trip do rakouského hlavního města, jsme vyrobili parafrázi: vidět Vídeň a padnout únavou.

Z našeho rodného města je to zhruba stejně daleko do Vídně, jako do Prahy. A protože v Praze většina z nás poslední dobou tráví většinu času, přišlo nám to líto, a dlouho jsme si říkali, že bychom měli někdy taky zajet do Vídně. Původně jsme výlet plánovali na Vánoce, ale jsme natolik bystří a inteligentní, že jsme si uvědomili, že během Vánoc se z Vídně stává evropská Mekka a že zas tak moc nestojíme o to nechat se ušlapat mezi stánky s preclíky a praženými mandlemi.

Účastníci zájezdu (foceno pánem, co vypadal jako PSY)
Vyjeli jsme ráno ještě za tmy. Z Třebíče na hranice bezpečně řídila Katka a na hranicích za volant usedl Pavel, který nás dovezl až na parkoviště "Hajdelajde" (z něhož se nakonec vyklubal Heiligestadt). Tam jsme si koupili celodenní lístky na vídeňskou MHD a metrem jsme dojeli na stanici Rathaus.

Poznatky z vídeňského metra? Je tišší, jezdí v kratších intervalech, názvy zastávek visí na zdi ve výšce očí a když chcete jet, nemusíte sestupovat milión kilometrů pod povrch země, protože vídeňské metro jezdí částečně i nad zemí. Na druhou stranu ale metrem nedojedete na všechna důležitá místa v centru a často musíte jít ještě kus cesty pěšky nebo jiným spojem.

Barevné schody u Albertina
Nikoho samozřejmě nenapadlo vzít kapesního průvodce, takže musela stačit útlá knížečka o Vídni z roku 1990, kterou jsem našel doma. K počáteční orientaci stačila a když jsme našli infocentrum, vzali jsme si pořádnou mapu.

"Hele, dneska má být pro veřejnost otevřený parlament!" vzpomněla si Eva, a tak jsme k budově v antickém stylu vyrazili.

Abyste věděli, den otevřených dveří rakouského parlamentu se od toho českého liší v mnoha ohledech. Rakouští poslanci například i v tento den dorazili do práce, aby se bavili s občany, nechali se fotografovat a popisovali funkci jednotlivých jednacích sálů a historii rakouského parlamentu. Viděli jsme dokonce i rakouskou prezidentku a mohli jsme se s ní vyfotit, ale bohužel to, že to byla prezidentka, jsme zjistili až dodatečně.

Když jsme odcházeli omámeni krásou jednacích salónků a kuloárů, před vchodem už stála dlouhá fronta. "Ještě že jsme vyrazili tak brzo," pochválil jsem organizaci výletu. Frontě se nám podařilo vyhnout i v Papyrusmuseu, které jsem si sice spletl s berlínským egyptským muzeem, ale stejně to bylo zajímavé.

Poník
Venku jsme minuli vojenskou přehlídku, kde nejvýrazněji figuroval černý poník táhnoucí buben, a došli jsme k Albertinu. Tam byly cool barevné schody a nahoře socha muže na koni. A nás, jakožto příslušníky dekadentní mládeže, nenapadlo nic jiného, než před ní tančit gangnam style. Nejvtipnější bylo, když jsme pak šli na metro a nějaký týpek v našem věku ho na perónu se svými kamarády tancoval taky. Globalizaci nezastavíš.

Vídeňskými třídami a uličkami jsme došli k chrámu svatého Štěpána a usoudili jsme, že by bylo dobré vyšplhat nahoru na tu nejvyšší věž a rozhlédnout se z ptačí perspektivy. Bylo tam něco kolem 350 schodů a ten výstup dal zabrat i mně, bývalému průvodci na městské věži. No ale pohled z vrcholu gotické věže za tu námahu a 3 eura stál. Oproti Praze je Vídeň placatější, bělejší a jsou tam trochu nižší budovy. 
Jako zhýralí aristokraté

To už ale bylo po poledni a my pomalu dostávali hlad. Eva, která se zajímá o architekturu, design a umění, se ještě chtěla podívat na secesní dům v jiné části města, a tak jsme si řekli, že ještě zajdeme tam, a pak se najíme v blízké Mariahilferstrasse. Chtěl jsem si koupit nový kabát, ale kvůli státnímu svátku měli zavřeno ve všech obchodech kromě McDonald's, a tak jsme se aspoň nemuseli dlouho hádat, kam půjdeme jíst.

Poznatky z rakouského McDonalda? Porce tam jsou trochu větší než v Česku a člověk dostane i bezedný kelímek.

Po vysoce kalorickém pozdním obědě jsme se metrem svezli do jiného kouta města, abychom Evě dopřáli příležitost vidět Hundertwasserhaus - originálně barevný a křivolaký činžák u řeky. Mně se tam moc líbila pokřivená země a kašna z barevných kamínků, Pavlovi se to nelíbilo vůbec a Katka se nevyjádřila.

Zkoušel jsem si nechat udělat novou profilovku
A nakonec nás čekaly dva elegantní zámečky - Belveder a Schönbrunn. V zahradách jsme si vyfotili "pár foteček na fejsbuček" a celí unavení jsme se opět za tmy mohli vrátit k zaparkovanému autu a vydat se domů.

sobota 27. října 2012

Jak vypadá "komunistický ráj"?

Kdo trochu sleduje zpravodajské servery zřejmě nepropásl zprávu o tom, že Jaromír Petelík, jeden z členů pražské KSČM, na svém facebookovém profilu vybízí ke znárodňování majetků podnikatelům a k "věšení pravičáků po městech republiky." Tenhle skandální výrok (kvůli němuž by Petelíka měli odsoudit za šíření nenávisti vůči skupinám osob a za vyhrožování) opět vyvolal otázky k legitimnosti české komunistické strany.

Havel na počátku 90. let věřil, že lidé budou inteligentní a komunisty volit přestanou. Ukazuje se však, že občany České republiky přecenil. Po 20 letech totiž zažíváme návrat komunistů do řízení státu. A to, co se po Sametové revoluci zdálo jako snaha o to "nebýt jako oni", se nám nyní může šeredně vymstít.

Pokud ČSSD skutečně vyhraje příští volby do poslanecké sněmovny (obávám se, že to nás nemine) a utvoří koalici s komunisty, jako teď cvičně zkouší v krajích, dokáže rudou hrozbu zkrotit natolik, aby zabránila znárodňování a novodobým politickým procesům? Komunisté už kdysi dokázali, že jakmile jim někdo podá ruku, uhryznou ji a z krve si obarví pár praporků. 

Někteří lidé tvrdí, že současní komunisté jsou jiní než jejich pováleční předchůdci. Ale je tomu skutečně tak? Osoba pana Petelíka tomu příliš nenasvědčuje. Vlastně může sloužit jako důkaz toho, že myšlení členů komunistické strany se vůbec nezměnilo. Takhle se člen moderní demokratické strany nevyjadřuje!


Běhá vám z toho mráz po zádech? Mně ano. Zabraňme návratu "komunistického ráje"! Zakažme komunistickou stranu! Tvrdíte, že už je na to příliš pozdě? Kdepak, dokud nejsou ve vládě, pořád je ještě čas! Další vlnu emigrace české inteligence už tato země nepřežije a přeci je to k ní jen kousek, když nad korunovaným lvem visí rudá hrozba. 

Ale lepší než všechny zákazy by bylo, kdyby si Češi vzpomněli, co to se vším všudy znamená komunismus a pochopili, že namísto ke kýženému ráji to je cesta do pekla.

pátek 26. října 2012

KONEČNĚ! Kontroverzní song Lany Del Rey je na světě! Nebo ne?

Díky Lano, že nás necháváš si
představovat, jak chutnáš...
Asi před měsícem jsem tady psal o nové várce písní, které připravuje retro kráska Lana Del Rey (záměrně nepíšu zpěvačka, protože její zpěv na živých vystoupeních nezní jako zpěv, nýbrž jako umírání krásného motýla). Z melodických písní ve stylu 50. a 60. let mě nejvíc zaujal provokativní úryvek, v němž Lana zpívá o tom, že její "pussy tastes like Pepsi Cola."

A po měsíci dennodenního vyhledávání "lana del rey pussy" na Googlu (jestli si někdo procházel historii na počítači v multimediální učebně u nás na škole, musel si pomyslet, že tam před ním seděl nějaký zvrhlík) se na YouTube song nazvaný Cola (Pussy) konečně objevil! Pod videem se však objevují komentáře, že nejde o oficiální verzi, nýbrž o sestřih částí z jednotlivých ukázek.

Nevím no. Zní to celkem dobře a spolu se songem se navíc objevila i lechtivá fotečka Lany s nálepkou Pepsi přes její intimní partie (zda lze kolečko odlepit dosud není jasné). Předpokládám, že Lana nejen dostala slušný balík od Pepsi za to, že jim zvyšuje prodej (protože po vydání části písně se do supermarketů nahrnuly davy mladých mužů dychtivých si honem připomenout, jak Lanina pussy pepsi chutná) a navíc ze sebe udělala něco jako sexsymbol. Skvělý obchodní tah!

Zda jde o fake nebo o originál můžete hádat tady...


čtvrtek 25. října 2012

Nesuď knihy podle obálky. ALE...!

Vím, že jsem hrozně povrchní člověk a na rovinu říkám, že dost často (častěji než bych chtěl) soudím knihy podle obálky. Když ale... ono to někdy jinak nejde!

Posuďte například trojici následujících obálek - název knihy i jejich grafický design. Nemůžu se zbavit podezření, že některé knihy leží v knihkupectvích prostě jen proto, aby bavily kolemjdoucí.

Jak by někdo nemohl MILOVAT ZHÝRALÉHO VÉVODU?
Zvrhlá aristokracie byla vždycky tak sexy...

Podle kamarádky Monči BEZCITNÉ ÚTOKY ŇADER mohou
pohodlně vyhrát soutěž o nejdebilnější název knihy ever.
A já souhlasím. Zajímalo by mě, jaký typ lidí tento druh literatury vzrušuje.

O tom, že se titulkáři občas utnou i v zahraničí svědčí
poklad všech milovníků dvojsmyslů.
GAMES YOU CAN PLAY WITH YOUR PUSSY
AND LOTS OF OTHER STUFF CAT OWNERS SHOULD KNOW
už je na Amazonu nenávratně vyprodáno.

středa 24. října 2012

Novináři na exkurzi

V rámci absolvování předmětu Dějiny a současnost masových médií jsme s částí spolužáků jednoho vlahého podzimního večera navštívili Místodržitelský letohrádek v pražské Stromovce, kde se nachází oddělení starých novin a časopisů Národní knihovny.

Původně se mi tam příliš nechtělo, protože jsem se obával, že půjde o večer strávený nad nudným textem k připravované seminárce, ale pan Martin Sekera, který nás po novogotické stavbě a v bludišti regálů a polic provázel, nám dal dostatek času na prozkoumání těch největších zajímavostí a upozornil nás i na různé zvláštnosti, které archiv skrývá.

Holým prstem jsem se tak mohl dotknout nejstarších dochovaných novin v archivu - ze 17. století, přes humorné reklamy 19. století a eleganci první republiky až k šíleným titulkům a propagandě 50. let ("českoslovenští horníci oproti loňsku vykutali o 785 % víc uhlí než loni" - jako vážně?).

Pár úlovků můžete vidět na následujících fotkách, pro další si musíte zajít přímo do zámečku...

První obskurní titulek...

Dobová reklama na film - krása!

Mae West a její dvojsmysly...

Asi nejdivnější titulek (a článek), co jsem kdy četl

Dnes opět aktuální volba prezidenta.
Jak by dnes vypadala republika, kdyby tehdy zvolili Kramáře?

Černá kronika

Prvorepubliková reklama na svíčky Apollo

Pamětihodnosti Prahy a poprsí v jednom sloupci nedělají dobrotu.

Ňadra poprvé...

Ňadra podruhé...

Pro změnu poprsí - přelom století jimi byl
zřejmě hodně fascinován...

Ať je změna...

A poněkud neskromný mládenec hledá ženušku

úterý 23. října 2012

PRVNÍ RECENZE NA ČESKÉM INTERNETU: On the Road

Možná díky pravidelnému čtení Ráďablogu víte, jak mám hrozně rád beatnickou literaturu a ty původní hipstery z 40. a 50. let. Možná víte, že Kerouacova kniha Na cestě je dodnes jediným literárním dílem, při jehož čtení jsem se neubránil slzám. Ale určitě nevíte, že už jsem se po letech čekání dostal k tomu filmu!

Na cestě už totiž plánovali jako film za Kerouacova života a sám autor dokonce napsal osobní dopis Marlonu Brandovi, zda by si chtěl zahrát Deana. Nechtěl. A tak se projekt odkládal a odsouval. V 90. letech se uvažovalo o Bradu Pittovi a Johnnym Deppovi do ústředních rolí, ale nakonec z toho sešlo, ani nevím proč.

A tak jsme se Na cestě dočkali až teď, o půl století později.

V hlavních rolích Sala a Deana se objevili relativně neznámí herci, což je dle mého názoru plus, protože s hvězdami první kategorie by film ztratil svou mladickou vzpurnost a část kouzla. Vypravěče Sala (Kerouacovo alterego) si zahrál britský herec Sam Riley a živočišného a energického Deana stoprocentní Američan (tedy jestli něco takového existuje) Garrett Hedlund. Z tohoto souboje vychází lépe Hedlund, protože Riley většinu filmu stráví s udiveným a nejistým výrazem na tváři.

A to nás přivádí ke Kristen Stewart, dámy a pánové. Po jejím výkonu ve Stmívání (viděl jsem první díl a půlku druhého) a ve Sněhurce a lovci jsem se této volby docela obával, ale na druhou stranu jsem si říkal, že nás třeba v roli ztracené teenagerky Marylou překvapí.

A překvapila. Protože její Marylou působila skutečně a dočista jsem během filmu zapomněl, že se dívám na bohatou hvězdu filmové ságy pro náctileté holčičky. Mám podezření, že Kristen Stewart neumí spolupracovat se zeleným plátnem a digitálními triky, neumí si představit, oč v takové scéně jde, a tak si pro jistotu zachovává jediný výraz, o kterém si myslí, že nic nezkazí. V On the Road ale zelené plátno nahradily skutečné lokace, skutečné interiéry a skuteční herečtí kolegové, takže se Kristen rozjela a dala do své Marylou všechen svůj herecký um.

Z vedlejších postav mě nejvíc zaujal Tom Sturridge coby náladový a impulzivní Carlo Marx (alterego básníka Allena Ginsberga).

No a pak mě samozřejmě dostala báječná retro atmosféra přelomu 40. a 50. let, spousta krásných aut, jazz a samozřejmě život na cestě - ubíhající krajina, krásné záběry na zasněžené kopce i vyprahlé stepi...

Když ale film skončil, pokrčil jsem rameny a řekl si "hm". Protože takhle nějak jsem přesně čekal, že film pojmou. Nedostavil se žádný "ách efekt" jako u spřízněného Kvílení, kde se mi moc líbilo propojení hraného filmu s animací.

Fotky z premiéry v Cannes
Takže abych to zhodnotil - dobré zpracování knihy (výborné na to, že je předloha v podstatě bez děje), ale mezi mé nejoblíbenější se nezařadí.




pondělí 22. října 2012

Trendy v současném filmu

S novým semestrem jsem zase začal chodit na filmový seminář - doporučuji ho všem studentům Karlovky, poněvadž je to jedinečná příležitost jak za mrzký peníz vídat ty nejnovější filmy, co jdou do kin.

Minulý týden jsem takto zhlédnul film Lawless (Země bez zákona). Ten mě sice nějak extra nenadchl, ale v rámci možností to ještě bylo koukatelné. Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o tom, co spojuje nově vznikající snímky a Lawless mě přivedlo na stopu, protože spadá do všech tří kategorií.

První trend: gangsterky jsou opět v kurzu. Kromě již zmiňované Země bez zákona na počátku příštího roku do kin vtrhne hvězdně obsazený Gangster Squad (Ryan Gosling, Sean Penn, Emma Stone...) a béčkový Hotel Noir.

Druhý trend: v nových filmech taky můžeme pozorovat útěk z města na venkov, do nezkažené přírody či divočiny. To je hodně zvláštní, protože tzv. "ruralistické" filmy byly naposledy cool někdy na počátku 20. let. Letos to už byla lehká komedie Koupili jsme ZOO, romantický Lov lososů v Jemenu, britský Báječný Hotel Marigold, beatnické Na cestě a opět musím zmínit Zemi bez zákona, jež se odehrává v končinách Virginie odříznutých od okolního světa.

A třetí trend: nevím jestli to je pověstnou ekonomickou krizí, složitou politickou situací nebo prostě jenom nepříliš optimistickou náladou ve společnosti, ale filmaři se zase vrací k minulosti. Není to nic překvapivého - využívali ji kdykoliv, když lidé toužili uniknout ze špatné přítomnosti - v předvečer a během druhé světové války, za časů ekonomické krize. Důkazem nám kromě Lawless budiž remake Anny Kareniny, Na cestě, připravovaný Hitchcock, životopisný Lincoln, biblický Noah s Emmou Watson nebo miliontá předělávka Romea a Julie.

sobota 20. října 2012

BRAŇTE SE!

Nedávno jsem se uprostřed noci probudil orosený ledovým potem. Zdál se mi totiž podivuhodně realistický sen. 

Skupinka lupičů se rozhodla vyloupit naše rodinné sídlo, zrovna když jsem byl doma sám. Tihle zloději byli dost zvláštní. Mlčky mě odchytili, když jsem si četl na dvoře a mezitím jejich komplic vnikl do domu. Teprve tehdy jsem pochopil, že to jsou zloduši. Vysmekl jsem se jim a utíkal do domu. Samozřejmě jsem za sebou zamkl.

Opatrně jsem postupoval chodbou, míjel jsem jedny dveře za druhými a napínal uši, abych případně hned mohl zareagovat. V obývacím pokoji nikdo nebyl, a tak jsem ze skříňky vytáhl pistoli a opatrně jsem vložil náboje do zásobníku.

Postupoval jsem po schodech do horního patra. Najednou se zavřené dveře s prásknutím otevřely a vyběhl odsud lupič. Ani jsem mu neviděl do obličeje, takže to klidně mohla být i žena. Zarazilo se to, když mě to spatřilo před sebou. V ruce osoba držela kovovou lžíci na boty a já si uvědomil, že to může být smrtící zbraň.

Rozmáchl se jí proti mě a já zmáčkl spoušť. Lupičova hlava se rozprskla jako meloun, červené cákance krve se efektivně zpomalily jako ve filmu 300: Bitva u Thermopyl, načež dopadly na stěny, skříň i kamenné schody.

A samozřejmě - jestli znáte princip české justice, tak vás to nepřekvapí - jsem se octl u soudu. Zbytek zlodějů se mi vysmíval, když mě odsoudili.

A tak jsem po odpykání trestu vstoupil do politiky s kampaní BRAŇTE SE!, která nabádala lidi, aby mě volili, že změním zákony tak, aby chránily oběti, nikoliv pachatele. Nabádal jsem občany, aby vzali svůj osud do svých rukou, nespoléhali se na pochybnou a pomalou pomoc od státu. A světe div se, ono to vyšlo! Lidé si začali hromadně pořizovat zbrojní pasy, socialisté a komunisté řvali, že dochází k masovému vraždění lidí a z České republiky se stala evropská Arizona.

pátek 19. října 2012

Zlatý věk sadomasochistických fantazií

HRANA ROZKOŠE: slušný
obal do tramvaje
Po vydání Fifty Shades of Grey bylo jen otázkou času, kdy se vyrojí další knihy zaměřené na "ty, kdo mají rádi lechtivé čtení s trochou násilí v něm". Podobný trend jsme pozorovali po vydání Larssonovy trilogie Milénium - doteď jsou v knihkupectvích regály takzvané "severské krimi" - a desítky knih s upírskou tematikou má zase na svědomí fenomén Stmívání.

Žijeme ve zlatém věku sadomasochistických fantazií. Praktiky, které lidé dříve důkladně tajili před okolím, jsou najednou cool, a mnoho lidí tak o svých choutkách mluví zcela otevřeně. Na tento jev samozřejmě musel zareagovat knižní trh.

Nakladatelství Ikar proto před nedávnem vydalo erotický román Hrana rozkoše. Americká spisovatelka Eve Berlinová v něm naprosto otevřeně a zcela bez zábran popisuje sadomasochistické praktiky jako plácaní, štípání, bondáže nebo zavěšování na kříž. 

Šokuje mě to? Ne.

HRANA ROZKOŠE: nemravný
obrázek skrytý pod obalem
Úplně chápu, proč mají tyto knihy u čtenářek úspěch. Žijeme ve složité době - ženy žijí životy buď příliš nudné a nezajímavé, a sní tak o troše vzrušení, nebo naopak přicházejí domů z práce úplně vyčerpané a chtějí si u knížky odpočinout, fantazírovat o tom, jak skvělé by to bylo, kdyby se o ně někdo staral a jim by jenom stačilo poslouchat příkazy. Hrana rozkoše jim dodá oboje - lechtivé vzrušení i únik od reality.

Co na tom, že svět v těchto knihách není skutečný? Co na tom, že hrdina najde G bod hlavní hrdinky stejně jednoduše jako mobil v kapse u kalhot? Řekněme si na rovinu, pánové, porno videa mají k realitě všedních dnů taky celkem daleko. Od Hrany rozkoše se liší pouze formátem.

A jak řekla Rachel v jedné epizodě kultovních Přátel: "No a co? Tak čtu porno! Nestydím se za to. Co je špatnýho na tom, když si dopřeji trochu erotiky?"

čtvrtek 18. října 2012

NOVÝ FENOMÉN: vydávaná fanfiction


Chcete se stát příštím Stephenem Kingem nebo J. K. Rowlingovou? Mám pro vás radu. Originalita není důležitá! Raději se zaměřte na zveřejnění svého dílka, někde, kde bude hodně vidět.

Rok 2012 přišel s poměrně zajímavým fenoménem: autoři bestsellerů se už nerodí z duševní dřiny a jedné kladné odpovědi od nakladatelství ze stovek negativních. Fifty Shades of Grey vzniklo původně jako fanouškovská fikce k dnes již dávno passé sáze Stmívání. Redaktoři nakladatelství si totiž všimli sadomasochistické romance E. L. James na fóru, kde nadšenci publikují své psané výtvory. A všichni víme, že Padesát odstínů od té doby způsobilo novou sexuální revoluci.

Že jedna vlaštovka jaro nedělá? Souhlasím. A proto přidávám aktuální zprávu.

Ve Velké Británii šestnáctiletá Emily Baker uzavřela smlouvu na knihu s Penguin Books. Podobně jako Fifty Shades, i její kniha vychází z psané fanfiction, jenže tentokrát jde o milostný trojúhelník mezi náctiletou dívkou a dvěma členy populární kapely. Kvůli autorským právům v knize prý nebude jmenovaná, ale jde o One Direction, mezi mládeží velice populární boyband (no dobře, uznávám, jeden song se mi od nich taky líbí). Mladá autorka na internetovém fóru získala od čtenářů neuvěřitelných 30 000 žádostí o pokračování a dopis od nakladatelství byl na cestě.

Kniha "Loving the Band" v Británii vyjde 1. listopadu jako e-book (předpokládám, že nakladatelství tomu zatím nevěří v papírové formě, a tak nejprve bez rizika zkouší, jak se to bude prodávat).
Zdá se, že mocné nakladatelské domy se rozhodly poslouchat "volání lidu" namísto rad vzdělaných redaktorů. Avšak já chápu proč. 30 tisíc lidí dychtivých na každou další kapitolu je při současných prodejích knih ohromné číslo.

středa 17. října 2012

Jak jsem dělal Myšpulína

Byla to nabídka, kterou nelze odmítnout, protože přichází pouze jednou za život.

Tomuhle jsem nemohl odolat! (A ano, převlek
jsem potom zase musel vrátit...)
Můj oblíbený spolužák Vítek mi totiž domluvil jednorázový přivýdělek nevšedního rázu: na dvě hodiny jsem se stal Myšpulínem.

Teďka nejspíš následuje vaše nechápavá reakce: "Co?"

20. října čeští nakladatelé spustí Knihománii - velkou knižní akci, při níž si můžete za výhodnou cenu koupit zajímavé tituly a kromě zábavy či poučení si z knihkupectví domů odnést i malý dárek. A aby se Knihománií mohla nakazit i široká veřejnost, na úterý nakladatelství Euromedia naplánovalo tiskovou konferenci, kde jsem měl zazářit jako postava z komiksů Čtyřlístku (abych upoutal pozornost na novou knihu se sbírkou jejich dobrodružství).

S Vítkem jsme se ze školy vytratili po přednášce z psychologie, abychom v deset dorazili do  Café Imperial (pro televizní diváky je to ten, kde vaří Pohlreich; pro milovníky architektury ten nádherný palác ve stylu art-deco kousek od náměstí Republiky).

Zatímco Vítek zapojoval kabely, aby ze svého notebooku mohl promítat reprezentační video, já se snažil dostat do role (Jak se asi Myšpulín cítí? Jaká jsou géniova gesta?). Značně mi pomohlo, když dorazil zbytek organizačního týmu i s mým kostýmem. Nasoukal jsem se do něj - i když slovo "nasoukal" je zde použito poměrně nadneseně, jelikož pruhované kalhoty s červeným sakem na mě spíš visely - a s pomocí okolí jsem si nasadil i Myšpulínovu hlavu.

Mistr a já
Otvor pro dýchání a vidění byl elegantně skrytý v jeho ústech, ale stejně mi po chvíli čekání v masce začalo být horko. Naštěstí mé utrpení netrvalo dlouho. Přesně dle instrukcí jsem vyšel před novináře a okamžitě mě ozářily blesky z fotoaparátů, cvakání spouště a úsměvy přítomných. 

Ach jo, miluju ten pocit, když jsem centrem pozornosti dobře naladěných lidí. Při každém mém pohybu - ať už jsem mával, měl rozpažené ruce nebo držel za rameno Jaroslava Němečka (tvůrce Myšpulína a jeho bandy) - pokaždé se spustila spoušť blesků. Pan Němeček mě použil jako živý model toho, jak se současný Myšpulín liší od toho původního. Společně jsme zapózovali a mohl jsem se zase převléct zpátky do civilu.

Už se těším, až si do životopisu dám položku "Myšpulín".

"To musíš zakamuflovat," poradil mi Vítek. "Napiš si tam třeba organizátor Knihománie nebo člen marketingového a PR týmu."

Tak jo. Ale stejně už se těším, až mě jednou budou vítat blesky fotoaparátů i bez kostýmu...

úterý 16. října 2012

Mila Kunis ve Fifty Shades? A další zprávy ze showbusinessu

  • Z Hollywoodu přichází aktuální zpráva, že Mila Kunis, přítelkyně Ashtona Kutchera, je jednou z top kandidátek na roli Anastasii Steele do filmové verze bestselleru Fifty Shades of Grey. Ale ne! Takže Justin Bieber ostrouhá? Říkal jsem si, že by byl skvělá Anastasia...

  • Ještě jednou Mila: atraktivní herečka uvízla ve výtahu. Hasiči ji vytáhli až po 45 minutách! Ve skutečnosti by to zvládli za 5, ale 40 minut se hádali o to, kdo ji ponese.

  • Russell Crowe se po devíti letech rozchází se svou ženou. Prý už nemohla vydržet, jak věčně nechává povalovat gladiátorské náčiní všude po domě.
  • Lady Gaga a Prince píšou songy pro "Velkého Gatsbyho". Ano, už se moc těším na charlestonovou verzi Bad Romance. 

  • Ke$ha prohlásila, že měla sex s duchem. Ehm, jasně... Myslím, že tady zase někdo měl "společensky náročnou" noc. Protože žádný duch se ke kopulaci s věčně sjetou zpěvačkou přiznat nechce. Nejspíš se za to stydí...

  • Podle Blesku Felix Beaumgartner překonal rychlost světla. Vida, k čertu s CERNem, stačí nám Felix a budeme moct lítat hyperprostorem! Ne, vážně Felix si svým výkonem vysloužil od šéfredaktora Šafra přezdívku "pomalejší brácha Blesku". "Zprávy o Bartošové a Ornelle máme zatím pořád dřív než Felix, takže proto to druhé místo," vysvětlil Šafr.

  • Středoškolská fyzika dostává na zadek i od deníku Sport. Podle nich Felix překonal rychlost vzduchu. Ach ti novináři... Čekám, co Felix Beaumgartner překoná příště. Rychlost barvy je prý ještě volná, tak rychle!


  • Iron Man 3 a Thor 2 budou do kin uvedeny ve 3D. Třetí dimenzi Marvelu dodá Asgard ve spolupráci se Stark Industries...

  • Scarlett Johansson se rozešla se svým přítelem. Všichni doufám víte, co to znamená? Tímto považuji loveckou sezónu v Hollywoodu za zahájenou!