Proklínaný studiový systém

Dnes si po ránu dáme něco složitějšího a k zamyšlení. Zhruba od počátku bouřlivých dvacátých let až po počátek květinových let šedesátých Hollywood prosperoval z takzvaného studiového systému.

Původní nápis Hollywoodland byl zkrácen v roce 1949

Pro ty, co tento pojem neznají (což bude nejspíš většina), přicházím s vysvětlením.

Studiový systém stál na vlastnictví filmových hvězd, režisérů a ostatních pracovníků nějakým filmovým studiem. V praxi to znamenalo, že např. Greta Garbo patřila MGM a proto se objevovala výhradně ve filmech s logem řvoucího lva. RKO zase uzavřela smlouvy s Ginger Rogers a Fredem Astairem, čímž se oba tančící herci stali de facto jejím majetkem. Studia také vlastnila přímo kina, proto v některých kinech hráli pouze filmy Paramountu, v dalších zase 20th Century Fox.

Studia hercům nařizovala v kterých filmech (pokud byla společnost benevolentnější, alespoň v kolika filmech za rok) musí hrát, na oplátku měla hvězda zajištěný stálý příjem, služby propagačního oddělení, studiového právníka atd. Dá se říct, že filmová studia v tomto období fungovala skutečně jako "továrna na filmy" a herci byli jejími dělníky.

V padesátých letech se ale herci začali studiovému systému vzpírat a po několika soudních sporech nakonec od něj byla "Velká pětka" - MGM, Paramount, Fox, Warner Bros., RKO - donucena ustoupit. Od té doby se filmy dělají v podstatě "na klíč" - producent dá dohromady peníze, sežene režiséra a herce a dodá studiu kompletní film (pokud o něj někdo projeví zájem). Tím se smazaly rozdíly mezi styly jednotlivých studií - Universal už nedělal pouze horory, MGM zase od muzikálů přistoupilo i k dramatům a logo Warner Bros. se kromě gangsterek začalo objevovat i na začátku komedií.

Dnes se však naplno ukazují i nevýhody tohoto volnějšího systému. Producenti přirozeně potřebují co nejvyšší zisk, což vede ke vzniku různých sequelů, prequelů a jiných pokračování osvědčených filmových hitů. Ve studiové éře měla studia díky vlastnictví biografů prakticky jistý příjem, proto mohly vzniknout i umělecky hodnotnější snímky. 

Současný systém je i méně výhodný pro začínající herce: producenti se logicky zdráhají obsadit hlavní roli neznámým jménem, což se ve Zlaté éře Hollywoodu dělo a ne výjimečně. Výhody studiového systému pochopily současné televize, které si v podstatě vytvořily variaci na tento způsob tvorby.

Ať už se k tomu stavíte jakkoliv, jedno studiovému systému upřít nelze: Hollywood díky němu zažil Zlatou éru, která se už nevrátila.