Jak jsme točili Jarní Ráďovánky

Jak se z pár listů papíru stane film?

Včera jsem psal zápis o mém vztahu ke groteskám. Dnes vám chci přiblížit, jak takový krátký snímek vlastně vzniká. Že to není tak jednoduché, jak to vypadá, a že to je fakt taková legrace, jak to vypadá.

Na začátku všeho není světlo - nejsme v Bibli - nýbrž nápad. Já zápletku Jarních Ráďovánek například plánoval už v prosinci a původně mělo jít o vánoční příběh. Dokonce jsem během čtyř záchvatů inspirace sesmolil desetistránkový scénář. Jenže pak nebyl sníh, a pak zase herečka, tak jsem natáčení musel odložit na neurčito.

Teprve minulý týden jsem si uvědomil, že scénář lze snadno přepsat, aby zůstal původní příběh zachován v lehce pozměněné podobě. To jsem kupodivu zvládl během středečního odpoledne a hned jsem začal na sobotu shánět lidi. Herce a štáb (případně oboje v jednom). Zaplaťpánbůh za ten proklínaný Facebook - systém organizování událostí je jedna z jeho nejvymakanějších vychytávek.

Kamera, klapka -- a jedem!

A v sobotu ráno se skutečně sešli všichni mnou
pozvaní. Z toho jde jasně vidět, jak dobré mám organizační schopnosti. Bylo nás devět (sorry, pane Poláčku). Natáčeli jsme jako skuteční filmaři nikoliv chronologicky, nýbrž jednotlivé záběry zvlášť (a pak jsem si to sežral ve střižně, kde jsem musel podle scénáře hledat, kam která scéna vlastně patří). Natáčení samotné je velice veselá (scénu s pádem policisty jsme museli točit asi natřikrát) - ale taky fyzicky náročná - činnost.

A někdy i se sebelepším scénářem něco prostě nemůžete zachytit tak, jak jste si představovali. My o víkendu například původně počítali s natáčením na náměstí, jenže pak jsme se toho nápadu museli zřeknout. Krize taky přišla při natáčení scény s Bertinými šaty ve stylu Marilyn Monroe - větrák foukal příliš slabě, dokonce jsme už chtěli tuto scénu vynechat, když mě napadlo použít zahradní fukar na listí - a ejhle! Ono to fungovalo - a kromě vytouženého záběru jsme si vysloužili i zvědavé pohledy řidičů kolemjedoucích aut.

Filmařina se bohužel neobejde bez zdlouhavého čekání

Ovšem oproti sezení u stříhacího programu byla dřina a neustálé přemisťování při natáčení jako procházka parkem. Vybírání dobrých záběrů, střih, vkládání titulků, zčernobílování, mazání zvuku, zrychlování, vybírání a přidávání vhodné hudby... Nemožné se však stalo skutečností po asi čtyřech hodinách práce u monitoru - a 35 minut natočeného materiálu se mi podařilo skrouhnout na 7 minut - pro nematematiky: to je pětkrát míň!

Po jedenácté hodině večer jsem však slavnostně kompletní video uložil do několika počítačů (pro jistotu) a nahrál na YouTube. A víte co? Za tu dřinu to stálo!